Vydali se po silnici směrem k lesu. Sofie šla trochu napřed a Oliver byl rád, že ji může hlídat. Sledoval každý její krok a všechny její pohyby.
„Chybíš mi,” zašeptal, když ji dohnal.
„Vždyť jsem s tebou,” podivila se Sofie.
„Myslím takto,” řekl Oliver a přitiskl ji ke stromu, ovinul kolem ní své paže a zabořil hlavu do jejích poletujících vlasů.
Slyšela jeho bušící srdce a cítila se v bezpečí.
Oliver ji pustil ze sevření a podíval se jí do očí. Byly krásně zelené a plné nevinnosti. Prsty prohrábl její vlasy a lehce ji pohladil po tváři.
„Olivere, já..,” zalapala po dechu Sofie.
„Psst,” zašeptal a zadíval se na její rty.
Všimla si, jak se jeho rty víc a víc přibližují k těm jejím. Když už byly dost blízko, ucukla.
„Promiň, já.. Nejde to,” hlesla a vypadala zdrceně. Oliver se styděl.
„Já promiň, snažím se to potlačit, moc mi chybíš a ztrácím v tvé přítomnosti hlavu,” vydechl.
„Mrzí mě to, chtěla bych, aby to už bylo dobré.”
„Jsem s tebou a tak mi to stačí, udělám cokoli, aby ses měla hezky. Když už to nezvládla tvoje matka,” vyslovil jemně a pohladil ji po vlasech.
„Děkuju,” hlesla a objala ho.
Všiml si, že se třese zimou. Podal jí svou mikinu a byl spokojený. S nikým se necítil stejně jako s ní.
Neexistovalo pro něj nic krásnějšího.
ČTEŠ
A Story
Misterio / SuspensoPříběh o pocitech a myšlenkách. Určený pro všechny, kteří se chtějí ponořit do svých vlastních myšlenek nebo se jen začíst do příběhu. Nechte se unést na vlně svých představ.
