Sofie se převlékla a sedla si na starou postel. Oliver jí přinesl hrnek s čajem a přes ramena jí přehodil deku. Sedl si vedle ní.
„Děkuju,” zašeptal a letmo se dotkl hřbetu její ruky.
„Jsem tu pro tebe, vždyť to víš. Mohl jsi přijít za mnou a ne zdrhnout a nechat nás na pospas strachu,” řekla Sofie vyčítavě.
„V tu chvíli jsem nemohl nic víc než ten útěk. Asi jsem chtěl utéct i sám před sebou, ale celou tu dobu jsem myslel hlavně na tebe,” vydechl a Sofie sklopila zrak.
„Zkusím usnout, probuď mě tak za hodinu, prosím. Pomůžu ti připravit večeři,” řekla Sofie, zachumlala se do deky a schoulila se do klubíčka. Oliver přikývl a sedl si do křesla vedle postele.
Když si všiml, že se její dech zpomalil, bylo mu hezky, protože konečně spala. Po všech těch dnech, kdy se kvůli němu trápila, si trochu spánku opravdu zasloužila.
Potichu vstal a sedl si k ní. Jemně ji pohladil po vlasech. Na chvíli rozespale otevřela oči, potom je zase zavřela a přitiskla se k Oliverovi.
Srdce mu plesalo. Přál si, aby to nikdy neskončilo. Aby mohl takto usínat i za pět let.
ČTEŠ
A Story
Misterio / SuspensoPříběh o pocitech a myšlenkách. Určený pro všechny, kteří se chtějí ponořit do svých vlastních myšlenek nebo se jen začíst do příběhu. Nechte se unést na vlně svých představ.
