Nemyslitelní

6. kapitola: Nejbezpečnější je myslet na rodinu

V konečcích prstů jsem cítila svůj tep. Snažila jsem se ho plně vnímat - bum bum, bum bum. Díky tomu se mi docela dařilo ignorovat volání mého jména.

"Laromine Soho!" opakoval muž ode dveří. "Je tady paní Soho?!"

To už můj otec nevydržel, vstal, chytil mě za zápěstí a doslova mě dotáhnul k tomu klukovi, který už pohotově zamířil zpět do ordinace. U dveří mě táta pustil a odešel si zpátky sednout. Vešla jsem do malé místnůstky a začala se svlékat, jako vždy. Na obnažené tělo jsem přehodila průhlednou bílou košili, která je tu asi abychom na sobě měli alespoň něco, ale co si namlouvat, byla jsem v podstatě nahá. Nikdy jsem se nezbavila nutkání zakrývat si tělo rukama.

Další dveře vedly do pokoje s děsivým šedým křeslem a kovovým stolem se dvěma stejnými židlemi.

"Dóbře, paní Soho-"

"Slečno, slečno! Jsem jeho dcera, ne žena." odsekla jsem dřív než stihl pokračovat.

"Zajisté," pokračoval stejným tónem, ale pořád se na mě nepodíval, očima setrval někde mezi papíry.

Konečně jsem si ho prohlédla - typické světlé vlasy mu trčely na všechny strany a obočí, které mě upoutalo na první pohled, měl hodně husté a neupravené stejně jako vlasy. Nebyl o moc vyšší než já, ani neměl nijak vysportovanou postavu. Téměř každý by jistě řekl, že je ošklivý, aspoň na vitamské poměry, nezapadal tady, ale mě jeho vzhled uklidňoval. Neupravený, nedokonalý, naprostý opak těch odpudivých bílých zdí.

Když vzhlédl od černých desek, všimla jsem si jeho světle šedých očí. Nejprve bloudil pohledem po mém těle. 'Cítila jsem, že začínám rudnout' (To je fráze převzaná z Patriae, nikdy jsem úplně nepochopila, proč se to říká. Spíš jsem totiž nabrala odstín hodně divné šedé.). Úsměv mu vytvářel vrásky všude kolem rtů. Zastavil se u mého obličeje, jakmile se naše oči setkaly, podíval se zpět do papírů a zamračil se.

"Sedni si!" řekl najednou naštvaně a kývnul hlavou směrem ke křeslu. "Dělej sakra, podle nových pravidel platí, že když budeš dělat problémy budu tě muset uspat. Tak se pohni nebo dopadneš, jako ten děda před tebou."

"Co se s ním stalo?"

"Zemřel, asi moc velká dávka." pokrčil rameny. "Jsi hluchá?!"

Očividně mu došla trpělivost. Chytil mě za pas, ale hned ruku zase stáhnul a zatvářil se znechuceně, jakoby se dotknul nějakého odporného hmyzu. Potom mě jedním ukazováčkem šťouchnul do zad a tak mě popostrčil blíž ke křeslu. Nejdřív se mi nechtělo sedat tam, kde před několika okamžiky někdo umřel. Jakmile jsem se ale otočila a spatřila jeho naštvaný výraz, bez váhání jsem se do křesla posadila.

"Jakto, že tady nejste dva?!"

"Zaučuji se, dohlíží na mě jeden starý doktor, ale ten má na starosti ještě dalších devět nováčků."

Sklonil se nade mne, aby mi připojil na hlavu elektrody. Od toho co na Patriae vynalezli Elektrokortikografii jsme s AC učinili obrovský pokrok, přesněji nemusí nám vyvrtávat díru do mozku, aby mohli přečíst naše myšlenky.

Než přístroj zapojil, vduchu jsem si přehrávala, na co budu myslet, aby mě neodvezli pod plachtou. Na čele mě začal šimrat pramínek vlasů. Začala jsem se kroutit, házet hlavou a odfoukávat ho z tváře, dosáhla jsem ale jen toho, že mi spadl víc do očí. Nemohla jsem nic dělat, ruce jsem měla připoutané k opěradlům, začala jsem být zoufalá. Ten kluk mě celou dobu znuděně pozoroval. Když jsem to vzdala, přišel ke mě, sklonil se a pramen mi zastrčil za ucho. Potom se posadil a připevnil si několik elektrod na čelo a na spánky.

Myslela jsem na tátu. Na to, jak mě i s maminkou tiskl k sobě, jak říkal, že nás nikdy nepustí. Taky na to, jak mu dovolili aby šel se mnou na mé první Discriptium. A na to, jak moc jsem nechtěla aby tady byl, protože jsem se ho bála. Doma mi hodinu dával kázání a vyhrožoval, co všechno se mi může stát, když ho neposlechnu a budu myslet na Elementorum. To bylo už po smrti matky. Hlavně nemysli na pohřeb. Hlavně nemysli na pohřeb. Vím dobře, že je to stejné, jakobych na něj myslela. Nemysli na něj! Nemysli na to, jak tě málem zabil. Nemysli na Magnu vitae. Nemysli na Elementorum. Nemysli. Nemysli. Nemysli.

"Kruci!"

Stál nade mnou a sundával mi z čela elektrody.

"Co sis sakra myslela?!"

"Nó, to jste právě viděl, ne?"

"Nehraj tady blbou," obrátil oči v sloup. "Když to zjistí, oba nás zabijou."

Vzal propisku a začal něco energicky psát. Já jsem seděla jako opařená a pozorovala ho.

"Oba nás zabijou? Co tam chcete napsat?"

Na okamžik zvedl hlavu a podíval se na mě.

"Začátek." odpověděl jednoduše, už opět v klidu. "A nevykej mi, nejsem o tolik starší než ty." Zasmál se.

Neskutečně se mi ulevilo a poprvé, od doby, co promluvil jsem se pořádně nadechla.

"Vážně? Kolik ti je, třiadvacet, čtyřiadvacet?"

"Dvacet pět," opravil mě a pak zase sklopil pohled na desky před sebou. "A tobě bude za tři měsíce sedmnáct. Už budeš dospělá."

"Nemůžeš už mě odpoutat?" zakňourala jsem a zavrtěla se. Až po chvíli jsem si všimla, že ve dveřích stojí plešatý, podsaditý muž a zabodává se do mě pohledem.

Znenadání byl vedle mě a tiskl mi k puse kapesník namočený ve chloroformu. Automaticky jsem zadržela dech, ikdyž jsem dobře věděla, že to nepomůže, protože látka se do těla dostane i kůží.

Tohle je cena za to, že jsem tomu muži tykala. Vduchu jsem se modlila, ať je moje srdce dost silné a ustojí to a nedopadnu jako ten stařec, který tu byl přede mnou. Bylo to dost nepravděpodobné vzhledem k tomu, že jsem zhruba o čtyřicet let mladší, ale nemohla jsem se ubránit představě, jak mě odsud odvážejí na lůžku přikrytou prostěradlem.

Slyšela jsem řev. Potom jsem usnula.