Nemyslitelní

9. kapitola: Díky, Finiore

Nějak mě zase navštívila múza a mám strašnou chuť psát... Doufám, že vám vyhovuje, když přidávám krátké kapitoly, ale častěji a taky doufám, že vás tahle část alespoň trochu překvapí.

L.W.

Zpátky do ordinace jsme lezli oknem. Ihned jsem zamířila do místnosti, kde bylo moje oblečení.

"Ty, Laro-Laromine." ozval se za mnou rozpačitě Finior. Otočila jsem se a naznačila ústy, aby pokračoval.

"Prostě se omlouvám. To s tím tykáním a tak... Tobylamojechyba," zamumlal. "Chloroform není nic příjemnýho, asi tě teď strašně musí bolet hlava. Já si nemyslel, že by to mohlo být nebezpečné."

"Jó, tohle. To nevadí. Já jsem ráda, chtěla jsem ti tykat." povzbudivě jsem se na něj usmála.

Vyprskl smíchy. Fascinovaná tím, jak se mu dokáže během okamžiku naprosto změnit nálada, jsem na něho nevěřícně upírala pohled.

"Pro-miň," zakoktal mezi smíchem.

Zakroutila jsem hlavou, protočila oči a věnovala mu křivý úsměv.

"Jak jsi myslel to, že 'nerad šaháš na cizí zboží'?" slovo zboží jsem řekla se znatelným odporem. Oba jsme zvážněli. Poškrábal se na zátylku a kouknul se do země.

"Víš, dneska jsem tu měl kluka, asi tak starýho jako ty. Á-a on myslel na tebe." zvedl ke mě pohled a zašklebil se když viděl můj výraz - oči i pusu dokořán, jedno obočí zvednuté.

"Joaha." vydrmolila jsem. Potom jsem odešla.

Táta v čekárně nebyl, což musí znamenat, že je v ordinaci. Posadila jsem se na jednu z lavic a čekala.

Další den jsem šla, jako obvykle do školy. Kamilore do školy nejela, má Discriptium dnes. 'Třídění (lidí)' se koná každý poslední týden v měsíci. Den, kdy ho má vždy celá rodina je jediný volný den za celý měsíc.

Přišla jsem do třídy, posadila se na své místo a poslouchala vyučujícího. Takhle to probíhalo dva dny. Za těch šedesát hodin se ze mě stalo tělo bez duše.

Pak nastalo Úterý, 1. 4. 1346. Přesně za tři měsíce budu mít sedmnácté narozeniny. Škola zrovna skončila a já jsem se chystala vyjít ze třídy, ale zastavil mě Seilen Darms.  Chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Odtáhl mě do rohu místnosti, kde jsme zůstali nehybně stát, dokud nevyšel poslední žák. Když se tak stalo, Seilen vzal mou hlavu do dlaní a dlouze mě políbil. Polibky jsem mu neoplácela. V první chvíli jsem jen stála jako solný sloup. Oči jsem nechala otevřené a sledovala jsem, jak slastně přivírá víčka. Roztřeseně jsem se opřela jednou rukou o jeho rameno a stoupla si na špičky, abych ulevila svému i jeho krku. Líbali jsme se a já si vychutnávala nesmírně krásný, byť neznámý pocit.

"Díky, Finiore." vydechl Seilen, když jsme se od sebe odtáhli.