Nemyslitelní

4. kapitola: Sny a realita

Stála přede mnou propast. Naklonila jsem se přes okraj, byla zhruba deset metrů široká a její dno se ztrácelo v nedohledu. Asi sto metrů doleva ode mě se postupně zacelila a místo ní se do dálky táhla planina bez jakékoliv známky života. Chtěla jsem se rozejít, abych propast obešla, ale nemohla jsem se hnout, jediná cesta byla dopředu.

Pak se pohled změnil a já jsem stála v hloučku lidí kousek od jakési dívky naklánějící se nad strž. Cítila jsem zvláštní vzrušení a radost. Viděla jsem samu sebe, jak se chystám zabít, a povzbudivě jásala spolu s okolním davem.

Snaží se roklinu přeskočit, vzápětí padá, tříští se o skálu. Potom jsme všichni najednou na dně propasti, kde se mi naskytl ten děsivý výjev. Lidské tělo, obličej znetvořený, nohy i krk zlámaný a potůček krve razící si cestu pískem a kameny.

Jsem zase zpátky nad propastí, nechtěla jsem skákat, když jsem viděla, co mě čeká. Jakmile jsem udělala krok dopředu, stala jsem se opět jen divákem, oddychla jsem si, přiměla jsem se k sebevraždě, ale aspoň neucítím, jak se mi lámou kosti při nárazech do skalních stěn.

Probudila jsem se, tričko bylo propocené. Seděla jsem na posteli a zhluboka dýchala. Když se mi povedlo částečně ukáznit svůj tep, lehla jsem si. Nemohla jsem usnout, nechtěla jsem usnout. Proti mé vůli se ale vyčerpané tělo samo přimělo ke spánku.

A pak se to opakovalo, dokola a dokola. Nepatrný krůček vstříc smrti, nesplnitelná úloha, lidé naklánějící se přes okraj, dívají se, nadšené úsměvy na tvářích, tělo štěpící se o stěny rokle.

Děvče, které se nepodobá na člověka, dusí se krví, na obličeji mučivou grimasu.

Ještě žiji, pomalu umírám. Poslední pohled mi padne na osobu, jenž se nade mne sklání, matně připomíná člověka, kterým jsem byla předtím. Na tváři má pobavený výraz. Cítím se rozpolcená.

Vzpoměla jsem si na dítě, kterému přikázali nežít, na jeho matku, které přikázali její dítě nemilovat. My všichni máme pokyn nemyslet. Přikázali nám učinit něco nesplnitelného, když zklameme nechají nás zemřít.

Je tu možnost, že smrt hrozí i mému otci a proto mnou tolik opovrhuje?

Od toho dne jsem se na něj začala dívat jinak. Chápala jsem, že by mě byl radši zabil, než aby sám zemřel. Nemohu mu to mít za zlé. Když jsem mu ráno chystala snídani, nemohla jsem na něj přestat zírat.Vyhrožování Magny ho snad dovedlo k šílenství?

Otec pomalu přežvykoval, díval se přímo před sebe na bílou stěnu. Pohled měl prázdný.

Potom najednou zvedl talíř do ruky, zbývající kousek chleba a zeleninu vysypal na vzorovaný bílý ubrus, napřáhl ruku a hodil po mě kusem porcelánu. Nečekala jsem to, rychle jsem se skrčila, ale talíř mě tupým nárazem zasáhl do hlavy. Teprve při dopadu na zem se rozletěl na drobounké střepy.

"Nepřemýšlej v mém domě!"

Nebudu, tatínku. Za třiadevadesát dní už nebudu.