Nemyslitelní

20. kapitola: Zapomeň

Posunovala jsem se k čelu postele pozadu na všech čtyřech jako rak.

Jakobych tím mohla něčemu uniknout.

Stiskla jsem víčka tak pevně k sobě, že to začalo skoro bolet. Radši se budu navěky vznášet jako mlha mezi životem a smrtí, než tady zůstat jen o chvilku déle (s doktorem Klamsterem, který nade mnou rozhodně svírá nebezpečně velkou injekci, očividně připraven jí použít, když se pokusím vzpouzet).

Bezmocně jsem se několikrát nahlas nadechla, až to znělo jako vzlyk.

"Ale nerozplakejte se, slečno," zakroutil hlavou a vycenil na mě dokonale rovné zuby, "myslím, že na následky jste měla pomyslet předtím než jste porušila všechna pravidla."

"Co jsem provedla? Řídíte život všech, nenecháte nás poučit se z vlastních chyb. Nenecháte nás myslet vlastním mozkem. K čemu nám je znát nazpaměť sedmdesát různých galaxií, když nevíme nic o vlastní zemi," prskla jsem mu do tváře.

"Víte, vlastně v době, kdy jste byla v bezvědomí jsme sestavili celý seznam vašich prohřešků a mimo jiné byl taktéž vynesen rozsudek," nabral vzduch do plic a zkoumal moji reakci s hlavou nahnutou ke straně.

Naráz jsem byla zase malá holka a stála jsem v naší černobílé přespříliš klidné třídě před tabulí a učitel Patriaeských dějin na mě upíral ten stejný pohled, ihned poté, co mi položil jednu ze své sbírky záludných otázek.

"Slečno, ve kterém období vyhynuli na Zemi felkové (zvířata, která obývají již po staletí volná místa Vitam, novodobí Patriaerčané by ho s největší pravděpodobností přirovnali k větší černé veverce, s rovnou holou oháňkou)? podepíral si bradu o zatnutou pěst.

Místo abych přemýšlela nad odpovědí, zatoulala jsem se ve vzpomínkách na místo, kde jsem kdysi jednoho felka zahlédla. Bylo to jen krátce a do té doby jsem skutečně věřila, že felkové nejsou pouhý mýtus, kterým se straší děti na dobrou noc.

Tak jako to dělala mě moje máma.

Tu krátkou vteřinu se mi díval přímo do očí, ale pak zmizel v pusté louce na sever od Mainu.

"Laro, na co myslíte, odpovězte laskavě," ozval se nedočkavě.

"Oni... totiž... nikdy... v sedmnácté-... ehm - felkové na Patriae-"

"Vážená Magno! Felkové na Patriae vůbec nežili. Vaše hodnocení prudce klesá," povzdechl si.

V tu chvíli jsem se cítila dost provinile, nechtěla jsem ho zklamat. V té době na tom ještě záleželo.

Byla to hloupá vzpomínka. Přehrála se mi před očima naprosto bezděčně a pak se zase rozpustila, jako cigaretový kouř, jenž jsem viděla na jednom varovném videu v páté třídě.

"Víte, Laromine. Tohle se stává, každý den tady máme spousty stejných případů," odmlčel se, "vlastně skoro devadesát procent dospívajících prožije zrovinka takovou malou vzpouru. Z toho tři čtvrtiny dojdou tak daleko, že musíme zakročit. Volal váš otec. On - taky byl v mládí potrestaný za zradu. Usmyslel si, že jeho dcera nesmí prožít to co on, tak vás držel zkrátka."

"Můj táta? Co mi uděláte? Budete mě mučit? Já tomu nerozumím. Co se stalo? Co se mnou chcete udělat?" v očích mě zaštípaly slzy bezmoci a slova se mi sama hrnula ze rtů na denní světlo.

"Vymažeme vám paměť," pokrčil rameny.

Oči mi div nevypadly z důlků.

"Ne všechnu," dodal, "jen většinu, přesněji jen-hlavně to škodlivé."

Začala jsem sebou zmítat, ale moje údy mě neposlouchaly.

"Nenuťte mě, abych vás připoutával," pohrozil mi, "všechno vám vysvětlím a když zůstanete v klidu, nic se vám nestane."

"Stejně mě příjdou osvobodit," podotka jsem.

"Kdo?" zajímal se. Kdybych ovládala ruce, přikryla bych si jimi pusu, abych zabránila dalším nevítaným slovům vyškrábat se mi ústy ven.

"Táta," zalhala jsem, "nebo Seilen."

Odpověděl mi hlasitým výsměchem, který zněl, jako by se spíš dusil.

"No dobrá tedy. Přejděme k věci - dostanete sérii dávek hypnotik. Potom aplikujeme sérum injekcí do krku a poté tady zůstanete ještě necelý měsíc, kdyby se objevily nežádoucí účinky."

Přikývla jsem. Usoudila jsem, že nemá cenu se bránit.

"A ještě něco. Sérum samotné působí, jako jed. Zničí všechno - ne jen to špatné, ale i to dobré. Hypnotika zaplní prázdnou díru, která by vznikla bez jejich použití, novými falešnými vzpomínkami - lepšími. Ale nikoli pravými."

"Dobře," uhnula jsem pohledem ke dveřím, které téměř splývaly s okolní zdí. Čekala jsem, že se otevřou? Že pro mne příjde Fin?

"Tak začneme."

Vpíchl mi první injekci do levého zápěstí.

"Bude chvíli trvat, než se projeví účinky, dáte mi znamení, až budete cítit nějaké změny."

Zvedla jsem palec na pravé ruce, ale nespouštěla oči ze dveří. Po pár minutách se mi začal rozostřovat zrak. A v tom okamžiku se začaly dveře zběsile třást.

Prudce jsem se zvedla do sedu.

"Myslím, že to už zabralo," vyhrkla jsem.

Měla jsem sto chutí rozběhnout se těmi dveřmi pryč. Doktor si toho všiml a přivázal mi jednu ruku koženým řemínkem k boku postele.

"Já zas myslím, že stále vnímáte moc dobře, Laromine," řekl se zrakem upřeným stejným směrem jako já.

Poté vstal a za chůze vylovil z kapsy klíč, kterým dveře odemkl.

"Vy je jen tak pustíte?" nevěřícně jsem na něj hleděla. Spletla jsem se v něm?

"Ale slečno. Nedělám si naděje, že by sem přišla nějaká vaše pouliční vzpouřenecká razie, protože jsme je všechny do jednoho pochytali a čeká je teď totožný osud jako vás, ale kdyby přece, upřímě jenom ušetříme za vyražené dveře."

Chytili Finiora? honilo se mi hlavou, nepřestanu doufat.

Klika se pohla a v rozletěných dveřích v mžiku stál mladý doktor v tuctovém dlouhém plášti. Vydechla jsem zadržovaný dech a zklamaně se opřela do bílého prostěradla.

"Klamstere, potřebujeme vás na F8," vyrazil ze sebe udýchaně, "hned!"

"Vteřinu," odpověděl nevzrušeně doktor a věnoval mi vítězný úsměv. Potom mi dal druhou injekci do pravého ramene.

Přišly na mě mdloby a snad jen pouhou polovinu okamžiku předtím, než jsem se propadla do tmy, jsem si uvědomila, že to je nejspíš poslední chvíle, kdy vím co je Magna zač a taky kdy vím, že miluju Finiora.

-

Tohle je jedna ze závěrečných kapitol, ještě by měly být dvě části, včetně epilogu...

Děkuji za vaše ohlasy - všechny přečtení,  komentáře i voty, moc pro mě znamenají, L.W. :-)