Nemyslitelní

16. kapitola: Přišli si pro mě

V poslední době mě trápí naprosto nemyslitelná věc. Je to pro mě neznámé, ale asi jsem zjistila jaké to je být zamilovaný.

Zjistila jsem, že když se mě Finior jen dotkne, obrátí se magnetické póly země a všechno okolo začne být zmatené, můj žaludek se obrátí vzhůru nohama, před očima se mi roztančí hvězdy, všechny svaly mi ochabnou a jazyk ztěžkne, takže nejsem schopná slova, jen srdce ví, že má stále tlouct.

K vzteku je, že necítím to co bych měla cítit - když mě týden po Diribtio duobus políbil Seilen, začala jsem počítat kolik vteřin polibek trvá (napočítala jsem třicet pět) a do toho jsem se přesvědčovala, že se mi to nepřestává líbit.

Ale přestává.

Dumala jsem nad tím, jak to vyřešit do příštího Třídění, aby z toho nebyl problém, a šoupala nohama po dlážděné cestě ze školy, když v tom mi někdo zakryl pusu rukou a odtáhl do obchůdku s konzervovanými potravinami.

První co mi přišlo na mysl bylo, že se nějakým způsobem v Magně vitae dozvěděli, že Seilena nemiluji a za falešné zažádání o sňatek je na Vitam při nejlepším doživotní vězení.

Házela jsem sebou a kopala a kousala, škrábala a štípala do hubených paží, které mě svíraly.

I přes velikou dlaň se mi povedlo připoutat pozornost pokladního poměrně hlasitým mumláním.

Slyšela jsem nerozeznatelný počet bot dupajících do podlahy někde za mými zády, potom mě dva páry obešly a mě se naskytl pohled na jedna tmavě šedá záda (stejný odstín trička jako mám já) a jedna téměř bílá, jejichž majitel měl vypadanou větší polovinu vlasů - odhadem čtyřicet sedm až padesát dva let.

Cítila jsem v puse kovovou pachuť krve. Znovu jsem se pokusila kousnout únosce do prstu, pak ale moji pozornost upoutal boj mezi dvěma neznámými muži a tím pokladním, který si vzal na obranu přepravku s konzervovaným ovocem.

Bezva, můj zachránce je idiot.

Starší muž mu zasadil dvě rány pěstí do břicha, ale mladšího se mu podařilo poslat k zemi bouchnutím přepravky do spánku. Za to si ale vysloužil nehezký kop do rozkroku a nespočet ran do hlavy, které mu vzaly vědomí.

Útočníci se spokojeně otočili čelem ke mě a já jsem se zklamaně zamračila, když jsem zjistila, že mi nejsou ani v nejmenším povědomí.

Jediné, co mi nešlo do hlavy bylo, proč kolem toho udělali takový rozruch a připoutali tak nevítanou pozornost hned několika lidí.

Jediná částečně uklidňující okolnost, která mě přiměla přestat sebou házet (nepočítaje odstrašující případ prodavače zbitého do bezvědomí), byla, že mí únosci zjevně nebudou od Magny.

Nechala jsem se donést až do skladu obchodu s tím, že si vyslechnu, co mají na srdci, protože se takové tlupě stejně nikdy nemohu ubránit a podle toho, jak se mnou zacházejí nemají v úmyslu mě zabít.

Doufám.

-

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, snad se mi alespoň povedlo vás touhle, ač krátkou, tak na mé poměry obsáhlou kapitolou nalákat na pokračování. Slibuju, že se budu snažit vylepšit tu mojí hlemýždí rychlost.

Děkuji za jakékoliv ohlasy, moc pro mě znamenají, L.W.