Nemyslitelní

19. kapitola: Mezi životem a smrtí

Přidupali blíž a mě začalo docházet, že ta bílá krabička na stole tam nestojí jen tak pro okrasu.

Škubání sebou mi ani v nejmenším nepomohlo, naopak - Custové mi za to uštědřili pár ran pěstí do hlavy navíc.

Nevím jestli to trvalo vteřiny,  minuty nebo i hodiny, ale bolest mi po čase začala brát vědomí a zbyla mi jen mlha, která zaplňovala celý pokoj jako mléko.

A pak už nezbylo ani to. Neexistovalo nic, byla jsem někde uprostřed nekonečného ničeho. Sápala jsem se ze tmy pryč, ale černota mě oslepovala, obklopovala a dusila a svazovala, svírala a nepouštěla.

Tak tohle je ta tma? Ten konec? To dusno?

To nic?!

Tady bych měla zůstat celou věčnost?

Trápit se? Pořád a pořád se snažit nadechnout, jenom proto, že to vždycky bylo tak přirozené a plynulé?

Tolik mi lhali. Namluvili mi, že tady na mě bude čekat.

Možná je tohle můj trest a možná, že přecejenom někde čeká, ale nedočká se, protože já jsem za svoje chování uvízla tady - kdesi na půli cesty. Promiň mami.

A nebo? Co když? A co když ne? Hlavou mi proudilo tolik otázek.

Je to ten konec? Nebo to je jen nějaká jeho část? Jen jeho zlomeček, který mě má připravit na něco opravdovějšího? Horšího?

Ale jak dlouho to může trvat? Jak dlouho může trvat dostat se z místa, kde čas vůbec není?

Nedokážu říct, jestli to byl nějaký úsek času, nebo se všechny hodiny světa zastavily v ten jeden okamžik, ale vím, že jsem se potom nadechla. Všechno se začalo rozpadat, kusy černi se odlámaly, až nakonec zhola obnažili nefalšovanou skutečnou skutečnost.

Nikdy jsem si nepřipadala tak skutečná, ne dokud jsem nepoznala tu neskutečnost.

Chtěla jsem jen být, uvědomovat si, že jsem a že dýchám, ale do reality mě nemilosrdně shodila jediná jedovatá věta, která zůstala několik sekund jen tak viset ve vzduchu nad mojí hlavou: "No hurá! Ještě, že jste jí oživili, lidi by začali něco tušit."

-

Stydím se, že je tak kraťoučká, ale snad jste si ji aspoň trochu užili. Další přidám hned, jakmile to bude možné. :)) L.W.