Nemyslitelní

8. kapitola: Otevřená mysl

Věnováno mé kamarádce Kačence... L.W.

"Co to má sakra znamenat?!" rozkřikla jsem se a přála jsem si, abych se mohla vpít do zdi a byla tak od něj dál. Nikdo nemůže vidět barvy. Prostě nikdo. Zvedl se, přiskočil ke mě a rukou mi přikryl pusu. Můj řev se změnil v mumlání. Začala jsem ho pěstmi bít do ramen a břicha, ale on si jen posměšně odfrknul, volnou rukou mi chytil obě dvě zápěstí a přitiskl je na zeď nad mou hlavou. Nebyla jsem s to se bránit.

"Klid, dobře?"

Něco jsem zamumlala do jeho dlaně, on pochopil a ruku odtáhl. Jakmile to uďelal tak jsem mu plivla do tváře, využila jsem nepatrné chvíle, kdy stisk trochu povolil a vyrvala se mu. Rozběhla jsem se pryč, ale dohonil mě, chytil mě za ruku a strhl směrem k sobě, takže jsem do něj narazila. Voněl jako déšť a čerstvě nasekaná tráva.

"Přestaň už, dost lidí vidí barvy," řekl zoufale.

"Proč modrá?"

"Modrá je voda," odpověděl a potom na chvíli zaváhal, jako by zvažoval, zda má pokračovat. "Jsi potomek Elementora."

To mi vyrazilo dech, těžce jsem polkla.

"Co to znamená?" zeptala jsem se opatrně.

"V podstatě nic, schopnosti nemáš. Pozůstalí Obdarovaní se rozmnožovali mezi sourozenci, aby nedocházelo k deformaci schopností. Ale bylo to nebezpečné a nedalo se zajistit, že se nikdo nezamiluje do jednoho z Communů (obyčejných lidí). Stalo se tak a došlo k mutaci a schopnosti zanikly. Takže se neboj nejsi nijak vyjimečná." konstatoval s pokrčením ramen.

"Je nás víc?"

"Jo, nejvíc rozšíření jsou potomci země se zelenýma očima. Ti se činili," zazubil se. "Barvu vody jsem viděl jen dvakrát - na tobě a na mé prababičce, ale určitě je vás mnohem víc. Pak je tu oheň a jeho hnědoocí nositelé. No a vzduch? Ten se nedá poznat, protože se skrývá za šedou barvou a tu má asi šedesát procent Vitamčanů. Víme to jen my sami, protože jen my vidíme barvy." mrkl na mě.

"Takže Vitam není černobílá, ale my máme něco se zrakem."

"No, v podstatě ano. Vědci vynalezli léčbu téměř na všechno. Barvy jsou moc velký luxus, jsou jen pro vyvolené," zatvářil se hrdě. "Elementorum bylo vůči takovým chemikáliím rezistentní, ale tím věčným křížením se to nějak vstřebalo."

"Jakou barvu má nebe?" napadlo mě náhle.

"Světle modrou, proč?"

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. A myslela jsem na oblohu. Mraky rychle putovaly pryč, odhalovaly světlo jedné z hvězd. Pak jsem se probudila do černobílé noční můry.

Možná si to představuju špatně. Nevím, jak která barva vypadá a možná jsem si oblohu představila růžovou nebo zelenou. Skutečnost, že pravdu nikdy nezjistím byla značně znepokojující.

Chvíli jsem ještě přemýšlela a pak se podívala na Finiora. Pořád mě držel za ruku a hladově mě pozoroval. V ten moment mi došlo, že jsem pořád jen v košili. Zatla jsem druhou ruku v pěst a zaryla si nehty do dlaně, abych zůstala v relativním klidu.

"Ehm hm. Můžeme se vrátit?"

Tiše zamručel a nepatrně potřásl hlavou.

"Jo, půjdeme."