Nemyslitelní

13. kapitola: Komplikace

Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepsala. Budu ráda za každé ohlasy. :)

L.W.

Poslední týden v Šestém měsíci - poslední Discriptium v mém dětství, za měsíc už možná bude všechno jinak.

Čekala jsem v zádveří na otce a jako již tři měsíce téměř denně, si nacvičovala, co bych řekla, kdybych potkala Finiora.

Kdyby, kdyby. To je tak zbytečné slovo...

NE! Slovo není to, co je tady zbytečné, vždy jde jen o význam, jenž slovu náleží.

Ano, ano.

Je zbytečné ho používat. Říkat: 'Kdybych nepotkala Finiora, dnes by bylo vše jiné.' mi příjde stejné jako říct: 'Kdybych byla jednorožec, jedla bych duhu.'.

Cesta byla divnější než obvykle, protože Vehiculum bylo plné Custů, kteří celý vlak prohledávali. Byla jsem proto ráda, když jsem se konečně dostala do nemocnice.

"Slečna Soho?" zakřičel na celou účkovou čekárnu mladík v mém věku.

Vstala jsem a rovnou zamířila okolo něj dovnitř.

Nádech, výdech. Nádech, výdech, předříkávala jsem si vduchu.

Převlečená do košile jsem nervózně vešla do ordinace.

Schodila jsem z ramen tíhu perfektního světa a zapoměla dýchat. Ruce jsem měla těžké a přitom přesně tak lehké. Bylo takové utrpení přimět se mrknout a ulevit tím očím, ale ztratit tak na krátkou věčnost z dohledu ty jeho.

Pomohl mi on - zachoval se stejně chladně, jako každý jiný na Vitam a sklonil hlavu, čímž mě přinutil se podívat jinam.

A přesto ti jsem tolik vděčná, Finiore. Nebýt tebe, nebylo by mě. Tomu učedníčkovi jsem už tak jistě připadala podezřelá.

Ale jak mi můžeš být tak cizí...?

"Prosím, posaďte se," pokynul rukou ke křeslu. "Ruby? Už máš konec," mrknul na chlapce a ten se jen vděčně usmál a zmizel ve dveřích.

Myslela jsem, že když odejde, začne se Finior chovat jinak, ale držel se ode mne stejně daleko jako dosud.

"Co je to slunce?"

Vzhlédl a podíval se na mě jako na zlobivé dítě, otázku prostě ignoroval.

Naštvaně jsem si odfrkla, odebrala se ke křeslu a otočila se na druhou stranu od něj.

"Hvězda."

"Hm?" zpozorněla jsem a obrátila se zpět na něj, jenom tam tak stál, bez náznaku emoce, jakoby vůbec nepromluvil.

"Slunce je hvězda, Patriae se kolem něj otáčí, tak jako Vitam kolem Severní hvězdy. To víš ne?" když viděl můj pohled, povzdychnul si a začal vysvětlovat. "Ostatní hvězdy jsou daleko, částečně mimo naší galaxii, Vitam se tedy otáči jen okolo té nejsevernější. To ovlivňuje délku roku. Taky má každá planeta vlastní měsíc, některé jich mají více. Na Zemi ho pojmenovali fakt trefně - Měsíc."

Musela jsem se s ním zasmát.

"Náš se jmenuje Tractum temporis (Úsek času) . Tím, že je hodně blízko, planeta se otáčí okolo své osy pomaleji, proto den trvá třicet hodin. Ale to tě asi nezajímá. Co se týče slunce, vím jen tolik, že na Zemi je větší zima a roky jsou tam kratší, na Patriae by ti bylo asi... asi dvacet jedna." Sledovala jsem ho s otevřenou pusou, přísahala bych, že když mě uviděl, tak se... tak se... kruci on se pousmál! Začala jsem se kousat do jazyka, ale stejně jsem uvnitř nepřestávala křičet.

Usmál se, usmál se.

Uh, jak jsem pošetilá.

"Můžeme?"

"Můžeme."

Posadil se vedle mě na židli s elektrodami na čele.

Co budu zítra dělat? Hlavou mi proběhl celý můj denní rozvrh, kterého se musím držet.

To už stačí. Klid, Laro. Nádech, výdech. Nádech, výdech.

Byla jsem neskutečně šťastná, když mě začal odpojovat z AC.

Váženámagna, ještě, že jsem nepomyslela na ty jeho světlounké rty, tak měkké, ty kterýma se tak hezky culí, jak ráda bych je políbila. Jen tak malinko - pěkně jemně.

"Lepšíš se." mrknul na mě. "Ale ten konec, dej si na to pozor."

Můžeš za to ty. Jen a jen ty. To z tebe jsem nervózní!

Né, že bych byla nervózní.

"Jaktože vidíš barvy?" zeptala jsem se spíš, abych sama sebe uklidnila.

"Nevysvětloval jsem to minule?" bezstarostně se usmál.

"Jo, to jo. Ale řekls, že většina potomků už není Obdařená nebo co, tak jaktože ty jo?"

"Aha. No. Jo. Moji rodiče jsou totiž... jsou totiž sourozenci." mávnul rukou.

"To se smí?" vyvalila jsem na něj oči.

"Neměli na výběr," odmlčel se. "Ani já nebudu mít." zamumlam potom.

"Cože?" jakobych mu nerozuměla.

"Je to všechno mnohem složitější. Potomci vzduchu byli nejvěrnější, navíc mezi jejich dary patřilo, že viděli do budoucnosti. Věděli, co se stane a-"

"Když to věděli, proč nezabránili revoluci?" skočila jsem mu do řeči.

"To nemohli. Má to svá pravidla. Povstání prostě muselo proběhnout. Jediné, co mohli udělat bylo, snažit se aby nezanikly schopnosti. To bylo na prvním místě. Jsou někde tam venku a chystají vzpouru."

"A já si jednoho dne budu muset vzít svojí malou sestřičku," dodal pak. "Je nás jen hrstka, musím to udělat."

Neměla jsem slov. Nedýchala jsem, ani se nehýbala.

Přišel ke mě a obkročmo si stoupnul nad křeslo - nade mě. Opřel se rukama o opěradlo vedle mé hlavy a sklonil se.

Nádech, výdech. Nádech, výdech.

Kousnul mě do klíční kosti a potom do krku.

Nádech, výdech! NÁDECH VÝDECH!

"Polib mě!" zašeptal.