Nemyslitelní

11. kapitola: Prosba

Do Pátku, 5. 6. 1346 (dvacet šest dní do narozenin), čas plynul jako voda v řece Denagon. Když jsem šla do nemocnice, procházela jsem okolo skupinky dětí.

Na Vitam chodí dítka do školy od dvou let, ale první tři roky mají výuku trochu volnější a kolem dvanácté hodiny chodí na procházky. Dva koučci, maximálně čtyřletí, se poštuchovali a pořvávali po sobě.

"Jarelesi, to se nesmí, jen tak někoho žduchnout, slyšíš?!" učitelka se zoufalým výrazem odtrhávala děti od sebe.

"Jo Jarelesi, slyšíš?" škádlil druhého jeden z chlapců.

"Já si přeci nezačal." bránil se Jareles. Učitelka jen bezmocně kroutila hlavou.

"Tak, Finior si začal!" přitakala kulaťoučká holčička a ukázala na menšího z hochů. Při zvuku toho jména jsem se pousmála, když mi došlo, co dělám a že by někdo mohl vidět, jak se mimoděk tlemím a pojmout podezření, tak jsem se zakřenila do světla hvězdy. Ikdyž jsem věděla, že to bylo dost nápadné.

"Chlónet," oslovila dívenku učitelka. "Víš dobře, že žalovat se nesmí." Káravě jí pohrozila prstem.

Nesmíš tohle, nesmíš tamto. Zavřela jsem oči a jen si představila, jak obracím oči v sloup. Kdybych to udělala doopravdy, asi by to nebylo nejrůžovější. A tohle nebyla narážka na lék proti barvám, který si Magna vynalezla. Protože já samozřejmě oplývám radostí z černobílosti, kterou mám štědře k dispozici. Teď jsem si představila, jak předvádím směšné pukrle před členy vlády.

Nech si ten sarkasmus, Laromine, napomenula jsem se.

"Ááá!" zakřičela Chlórfet (nebo tak nějak). A já jsem viděla jen, jak na mě padá Finior a hned po něm i Jareles. To já jsem měla ječet, ne ta Chlór-něco. Chlapci se po prvotním šoku zvedli a já jsem je následovala. Když jsem se ale opřela o levou nohu, ozvala se prudká bolest v kotníku. V duchu jsem prosila, aby nebyl zlomený. Vitamští doktoři se s ničím moc nemažou, jakmile má někdo zlomenou nohu, okamžitě by ji amputovali, ale protože nemohou dopustit, aby někomu chyběl jeden z údů, rovnou ho zabijí.

Nemůžeme dopustit,aby si všichni nebyli rovni. Rovnost, vyrovnanost, spravedlivost, to je náš cíl.

(z prohlášení Magny vitae)

Spíš se ale nemohou smířit s tím, že by někdo nebyl perfektní.

A argument? Co kdyby se někdo zlobil, že ho nechali naživu s trvalým handicapem a vedl nebezpečné vzpurné řeči? To se nesmí riskovat.

"Váženámagna," zaklela postarší paní s vlasy přísně staženými v ohonu, když zmerčila, že se nemohu postavit, a přitom lomila rukama.

Custové (strážci), kteří postávali poblíž, ženu chytili za paže a odvlékli do Vehicula. Téměř jsem zapoměla, že takové lomení rukama také patří mezi gesta Elementora. Byl to znak vzpoury, i když si myslím, že si to ta žena ani neuvědomovala.

Další dva Custové mě odnesli do Hospita.

"Jsem doktor Taraneo, co tě trápí?" otočil se ke mě doktor, když se za mnou zavřely dveře do ordinace. Mohl mít kolem čtyřiceti let, kraťoučké vlasy mu odhalovali malou pleš a obočí i licousy měl neobvykle tmavé.

"Kotník," odpověděla jsem jednoduše a dokulhala ke křeslu pro pacienty.

"Tak se na to podíváme." zamumlal doktor zamyšleně. "E-ehm. Á. Ahá. Hm. Hem-m-m."

"Je to špatné? Uříznete mi nohu?"

Doktor Taraneo se přidušeně zasmál.

"To už rovnou může jet Vehiculum do Dericratu." řekl a rozesmál se ještě víc. Jenom jsem polkla, nemohla jsem mu to nijak vrátit. S rádoby klidnou tváří jsem počkala, až se dosměje vlastnímu vtipu (který ani nebyl vtipný) a pak jsem na něj vysypala předtím udušené otázky: "Tak jak je to vážné? Mám snad zlomenou nohu? Za jak dlouho budu moct normálně chodit?"

Úsměv mu z tváře dočista zmizel.

"Tak hele, slečinko. Už tě mám akorát dost. Copak ty nevíš nic o takové pokoře?! Jak si dovoluješ na mě otvírat tu svoji pusu?! Ještě slovo a jseš ..." trochu se zachechtal, pak si odkašlal a vážně dořekl: "... a jseš bez nohy."

Radši už jsem opravdu nepromluvila. Doktor mi kotník ošetřil a řekl, že nohu nemám alespoň týden namáhat. Při odchodu jsem na něj děkovně kývnula hlavou a zabouchla za sebou dveře.

Nevím, jestli se mi to zdálo, ale viděla jsem chlapce s rozcuchanými, téměř bílými vlasy, jak zabočil za roh. Jen jsem si napůl zklamaně, napůl unaveně povzdechla a vydala se do služby.