ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část sedmatřicátá

Jsi zlá. Ty jsi zlá. Zlá. Jsi zlá!

Tvrdit, že jsem se v tomhle okamžiku rozsypala, by nestačilo.
Vlastně se mi zbořily veškeré představy o krásném světě. Zazvonil zvonec a pohádky je konec? Tak to ani náhodou.
"Jsem Rosemary, tvoje sestra. Copak si na mě nevzpomínáte?" ptám se ukřivděně, ale opatrně. Ber a Es se dorozumívají oční komunikací. Potom mladší Ester promluví.
"Já si na tebe vzpomínám. Vždycky jsi byla a budeš zlá, krutá a chamtivá! Vy všichni jste. Až na tetu Astru."
Její zvonivý hlásek mi třeští v hlavě. Až na tetu Astru. Astru Lewisovou, zrádkyni, ničitelku štěstí a míru. Mám chuť jí zavraždit. Uškrtit a udusit, smála bych se, protože to, co provedla mým sestrám, je zkrátka neomluvitelné! Její soud se má však uskutečnit až za tři dny.
Slz už mám dost. Místo smutku mě pohání čirá zášť, nepříčetnost, zuřivost a agresivita. Obrátím se na Trevora. Mlčím. Dívám se mu do očí a on těká pohlede mezi mnou, sestrami a špičkami svých bot.
"Jsem vaše sestra. Vždy jsem vás milovala a vždy také budu. Nikdy bych vám nezkřivila ani vlásek," šeptám mírně směrem k nim, přestože celá má bytost právě teď ze všeho nejvíc touží utéct, rozkopat všechno, co mi přijde do cesty a vybít si vztek.
Trevor si podřepne a natáhne k nim ruku. Místo toho ale udělají několik krůčků zpět. Unaveně vypustím vzduch, otočím se na podpatku a vzdálím se pryč. Je mi zle. Bublá ve mně vztek.
Otci jsem o návštěvě bývalého nápravného zařízení pro jistotu ani neřekla. Nechtěla jsem, aby sestřičky viděl v takovém stavu. Místo toho to je ale tisíckrát horší. Tušili jsme, že nebude lehké je opět vrátit do všedního života. Jenže stoupenci Astry je radikálně a nekompromisně obrátili proti mně i všem ostatním.

Celou cestu ani nepromluvím. Upírám zarytě oči před sebe, z auta ven. Kamenná cesta nám drncá pod koly, když přijíždíme hlavní branou do majestátního paláce. Opět mě udeří do očí ta moderní architektura, jež do starobylého města jaksi nezapadá. I tak se ovšem mé myšlenky nyní ubírají trochu jiným směrem. Světlomety aut proráží temnou krajinu jako šavle. Vystoupím z černého auta a prásknu za sebou dveřmi. Uslyším tiché cvaknutí jak se vůz zamkne. Vrhnu kratičký pohled přes kapotu auta na Trevora a to se mi stane osudným. Naše pohledy se střetnou. Než stihnu zmizet do paláce, zachumlat se pod teplou peřinu a už nikdy nevylézt, hrát si, že už na tomhle proklatém světě nejsem a nemusím tak trpět pro své milované, ten jeden moment, kdy ke mně vyšle svojí myšlenku a já jí chytím jako míč, mi všechny mé plány ve vteřině překazí. Zvláštní, jak mi ty jeho hluboké hnědé oči dokázaly v srdci poslepovat všechny rány, které v posledních chvílích utrpělo. Jistě, ty propasti tam byly stále, stále se nezahojily a nejspíš ve mně zůstanou až do konce mého života, jenže on je dokázal zašít. Nebylo to krásné a bezchybné srdce. Ale nikdy nepochybilo. Propasti se změnily v jizvy. Tak proč mi musí osud znova všechny ty neúhledné, přesto účinné stehy přervat?
Nasadím ostré tempo, přitáhnu si kabát blíže k tělu. Až ruka na mém rameni mě rázně zastaví. Ještě než se otočím, bezmocně kopnu do kamínku povalujícího se u cesty.
"Neztrácej naději."
Ta dvě slova mě nechají na pochybách. Naději? Kdy naposledy jsem jí jenom pocítila? Nejspíš jsem už zapomněla, jaký význam pro mě tohle slovo má. Zažehnutý plamínek ve tmavé místnosti? Jen škoda, že fouká tak silný vítr a svíčka pouze tiše skomírá. Vytrhnu se mu. Nemám teď náladu na jeho uklidňující řeči. Svižně vydupu schody, svléknu si kabát a složím se unaveně na postel. Toho večera zanedbám veškerou rutinní hygienu, dokonce ani nezvládnu zhasnout lampičku nad svou postelí. Usnu jako špalek s neklidem v duši, jenž se mi také projeví v děsivých snech.