ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část sedmadvacátá

A tak tam na sebe hledíme, v očích se mi lesknou slzy, že bych mělo svého - ačkoli cizího - spoluvězně opustit.

Rozhodnu se ve vteřině. Ne. To nemohu udělat.
"Otevři tu celu," řeknu ostře Joshovi.
"To radši popros Amandu," ušklíbne se, "ta je tady génius."
Obrátím se tedy na Amandu s prosebným pohledem a ta během několika vteřin odsune i stěnu druhé cely. Pamel na nás zírá jako na nepoučená děcka, ale v očích mu svítí radost. Rozhodným krokem vyrazí skrz tu neviditelnou hranici.
"Pamele, ne!" křiknu než prolítne oslnivými růžovými paprsky.
Nic se nestane. Alespoň to tak vypadá. Z Joshovy strany se ozve divoké zanadávání. Trhnu při těch slovech hlavou. Pamel se omluvně podívá na každého z nás.
"Jdeme," prohlásí velitelsky Josh.
"A co se tedy stalo?" zeptám se zmateně. Odpoví mi Amanda. Vypadá, jako by se měla za chvilku zhroutit kvůli tomu, že musí mluvit. Je hrozně nesmělá.
"Každý z výše postavených pracovníků dostal právě osobně zprávu o tom, že tady Pamel v tolik a tolik hodin unikl z téhle cely. Zároveň ačkoliv jsme celý kamerový záznam z  předtím odpojili, teď se nahodil ten náhradní. S tím jsme nepočítali," vysvětluje tiše za lehkého poklusu. První jde Josh, očividně se tu vyzná. Pak jdeme já a Amanda a za náme v mírném odstupu klusá již divoce oddychující Pamel. Není nejmladší, ale i tak je mu naše tempo dosti přizpůsobeno. Zpomalit už více nemůžeme.
"Ale v tom případě vás poznají ze záznamů, ne?" ptám se krajně vystresovaným hlasem, ve kterém sama slyším paniku.
"Doufejme, že ne." A po těchto slovech upozorní svého bratra aby si stejně jako ona znova nandal masku.

"Už jsme skoro venku," zasupí asi po půl hodině bloudění labyrintem kličkujících chodeb.
Zarazím se. Já jim to neřekla. Neřekla jsem jim o té druhé osobě.
"Zastavte," rozkážu, ač nerada. Všichni tedy zastaví a netrpělivě se na mě podívají.
"Rose, teď není čas na zdržování, pojď," napomene mě Josh a ostatní přitakávají.
"Ne. Je tu přece ještě jeden člověk, kterého musíme zachránit."
Vykulí oči.
"Kdo?" zeptají se dvojčata jednohlasně.
"Trevor Logan."
Vrhnou po sobě krátké pohledy, Pamel nezúčastněně postává za nimi.
"Nestihneme to," namítne Josh a chytne mě za předloktí.
"Musíme se vrátit," zdůrazním a snažím se mu vyškubnout. Má překvapivou sílu.
"Najdou tě. Umučí. Zabijí. Už není cesty zpět," oponuje.
"Když se tak nestane mně, udělají to samé jemu," vysvětluji a roztřese se mi brada. Začnou se pode mnou podlamovat kolena. Jsem ve slepé uličce. Já nebo on?
"Je to moc riskantní," ozve se Amanda, "riziko, že nás chytí, je příliš velké."
"Nechci abyste tam šli se mnou."
Joshova ruka na mém zápěstí a její stisk začnou povolovat. Prosebně se mi dívá do očí. Nemohu ho vyslyšet.
Pak k nám ale dolehnou vzdálené hlasy.
"Nemohou být daleko!" zakřičí někdo.
Joshův pohled ztvrdne. Cítím, že mi pod jeho prsty nejspíš brzo vzniknou modřiny. A potom se rozběhneme. Sprintujeme ze všech sil a on mě táhne za sebou jako hadrovou panenku, nemůžu se vzpouzet, tím bych dostala do zkázy nás všechny.
Vidím denní světlo. Po hodinách pod zářivkami opět zlatavé slunce. Jakou má ale cenu žít pod ním, když on nemůže?