ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část první

Seděla jsem ve svém pokoji na tvrdé posteli. Přes ní jsem měla přehozenou ještě lehkou deku, občas mi pod ní v zimě drkotaly zuby. Jelikož jsem byla z nás dětí nejstarší, měla jsem postel svojí, ale tušila jsem, že až Berenika a Ester - moje sestry - vyrostou, budu se muset přesunout na nepohodlnou pohovku do obývacího pokoje a uvolnit jedné z nich místo. Rodiče měli taky svůj pokoj a matka mi několikrát nabízela, že se přestune do obýváku sama a já budu moct spát s tátou, ale věděla jsem, jak to v naší zemi chodí. Matka i otec oba pracovali od rána do večera a přesto by se pro nás div neroztrhali.
Měli jsme malou chatku, po matčiných rodičích a jejich rodičích a... zkrátka, tenhle domek už se tu předával po generace, proto již nebyl v tak dobrém stavu. To zbohatlíci, ti si bydleli. Slýchávala jsem o velkých domech se zahradou plnou krásných stromů a záhonů květin a taky o armádě služebnictva. Kuchařích a uklízečích, zahradnících a komornících. Tohle však všechno žilo jen v mých představách. Měla jsem na sobě drahé šaty a jedla jsem, co jsem mohla. Někdy jsem ale přemýšlela, zda bych o takový život vůbec stála. Nižší vrstvy, jež tvořily většinu naší společnosti, chovaly ke všem, co měli příliš přepychový život, silnou averzi. Říkala jsem si, že by mě život zbohatlíka asi brzy omrzel. Bez pravidel bych neměla jaká pravidla porušovat. A navíc by mě více jak půlka země nenáviděla. Zato bych všam mohla pomoci matce a otci, aby se tolik nenadřeli, a sama žít bez neustálého kručení v břiše. Stále dokola jsem se dostávala do slepé uličky, v níž jsem si nebyla jistá, jaký život bych volila.
Pak se ale vždy probudím a uvědomím si, že na výběr nemám.
Trhnu hlavou při hlasitém zabušení na naše dveře.
"Rosemary? Jdi otevřít!" křikne na mě otec ze své pracovny.
Pomalu se vydám ke dveřím a v duchu se tážu, kdo to může být. Sousedé nás téměř nenavštěvují, přátelé rodičů ohlášeni nebyli. Pootevřu dveře na drobnou škvírku, vzpětí jsou však z druhé strany odtlačeny dokořán. Překvapeně zamžourám na příchozího. A nestačím se divit.