ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část pětadvacátá

Musí tu být způsob. Způsob jak uniknout. A já ho najdu. Zachráním Trevora. Tohle už není hra jen o můj život. Tohle je hra o naši zemi.

Celé tělo mě bolí. Už ztrácím pojem o čase. Ačkoli to nejspíš bude teprve pár hodin, co jsem se do téhle cely dostala, mně už to připadá snad jako měsíc v kobce. Zajímalo by mě, jestli je v této místnosti víc lidí. Z cely se nedá dívat jinam, než dopředu na chodbu, protože všude jinde jsou cihlové zdi.
Má ústa touží po čisté vodě. Kůže by si přála smýt ze sebe strach o jeden konkrétní život, Trevorův, a čisté oblečení by taky neuškodilo.

"Stopětadevadesát, stošestadevadesát, stosedmadevadesát, stoosmadevadesát..." od chvíle, co mi začlo pískat v uchu jsem napočítala do dvou set.
"Dvě stě jedna. Dvě stě dva. Dvě stě tři. Dvě stě -"
"Kdy už toho ksakru necháš?!"
Z hrdla se mi vydere jekot a vyskočím na nohy. Cizí chraplavý hlas mě přeruší. Zklidním své myšlenky, podívám se za sebe a opravdu - opírala jsem se o červený čudlík na stěně za mnou. Pomalu k tlačítku zase dojdu, stisknu ho a promluvím.
"Kdo - kdo jste?" zakoktám.
Člověk v cele vedle té mé se zachechtá.
"Na tom nesejde. Mě by spíš zajímalo, kdo jsi ty."
Začínám si představovat úlisného šedého starce, jak mi maže med kolem pusy a nastražím se.
"Já se ptala první," vyslovím na svou nejistotu až příliš arogantně a drze.
"A já druhý. Copak na tom sejde? Máme celou věčnost na to si promluvit. Moje jméno je Pamel. Ty jsi asi Rosemary Lewis, jak jsem tak slyšel, že?"
"Jsi bystrý," poznamenám neoochotně.
"Já vím," řekne naprosto klidně a tlumeně se zasměje.
"Proč tu jsi?" optá se zvědavě.
"Nelíbilo se mi kam se naše země žene... do záhuby."
"A myslíš, že protestování něco vyřeší?"
"Určitě," odseknu na jeho hloupou otázku.
"Já jsem taky protestoval. Dokud mi nedošlo, že než se vlády a správy celého našeho státu ujme někdo jiný, nemá to smysl."
"A třeba má," oponuji po krátké odmlce.
"Kolik ti je? Patnáct? Šestnáct? Skončila jsi ve vězení. Našemu vládci je to všechno jedno. A co my s tím?"
"Není mu to jedno," vyhrknu, "a je mi sedmnáct. A půl."
"Mluvíš jako děcko. Znáš ho snad osobně?" zeptá se znechuceně a mojí otázku vynechá.
"Ano," přiznám značně zastřeným hlasem. Následuje dlouhá chvíle ticha.
"Mohla bys s tím něco udělat? Mohla bys to zastavit, kdyby ses dostala ven?" V jeho hlase najednou zaznívá naděje. Nezajímají ho detaily. Zajímá ho, jak to zastavit. Za tohohle člověka má cenu se bít.
"Mohla. Ale nejdřív... musím někdo zachránit."
"Koho?" zajímá se tentokrát. V hlavě už se mu určitě rodí plán jak mě dostat ven.
"Jmenuje se Trevor Logan. Je mu asi dvacet. Zajali ho se mnou. Postřelili." Jako by to byla básnička. Odříkávám všechno slovo od slova tak, jak to je.
"Pokud není tady, což očividně není, je jen jedno místo, kde by byl. Ve výslechové místnosti."
Zatrne mi. Zní to absurdně. Ten Trevor? Odvážný odpůrce vzbouřenců a někdo ho... mučí, aby z něj dostal informace? Nějak mi to nedochází. Už jsem z toho přetížená... ale ještě chvíli budu muset vydržet. Operace číslo jedna: záchrana. Spěchá to.