ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část dvaačtyřicátá

Poslední dobou si říkám, že bych neměla promarnit svůj život. Se ztrátou jednoho z pro mě nejdůležitějších lidí jako bych nabyla nějakých zkušeností. Občas jen tak poposedávám v trávě u jeho hrobu nebo se procházím zahradou. Jindy se zase zdržuji poblíž malé fontány, jež je součástí paláce. Přestože se mi podařilo se s tím smířit, nenašla jsem nikoho, kdo by mi opět navrátil ten lehkomyslný a bezstarostný úsměv. Jednou, když jsem se tak toulala rozlehlým komplexem paláce, jsem zabloudila na pro mě neznámé místo. A jak se tak procházím pustou chodbou, narazím na staříka, kterého už jsem nějaký ten týden neviděla.
"Pamele!" vykřiknu, když ho rozeznám. Vidím, jak si spojuje mou tvář se jménem. Nakonec se mu výraz rozjasní.
"Rosemary," vydechne a tvář mu rázem zdobí široký úsměv. Na mého bývalého spoluvězně jsem již dočista zapomněla.
"Jak... se vede?" ptám se po chvíli mlčení.
"Ale ujde to," připustí s úsměvem. Tak takhle by to nešlo. Vypustím zadržovaný dech a odhodím zdržující chování. Udělám pár krůčků vpřed a stisknu ho v náručí. Kdysi mi tenhle stařík přirostl k srdci.
"Co se stalo?" zamračí se a chtě nechtě mě od sebe odtáhne, aby mi mohl pohlédnout do očí. Zhluboka se nadechnu.
"Víš, je toho víc..."
"Mám času dost," opáčí.
"Něco se se mnou děje. Mnoho jsem ztratila a stále se s tím nedokážu vyrovnat. Mám pocit, že jsem všechno zpackala a - a vůbec, kdybych se víc starala o své příbuzné, nemuselo to takhle dopadnout," koktám a fňukám zároveň. Pamel se uchechtne.
"Rosemary, copak si nevzpomínáš? Tehdy jsi mi zachránila život... přemluvila jsi ty dva sourozence, aby mě vzali s sebou... i když jsem ztratil chuť k životu, tys mi ji vrátila. A dost se toho tady o tobě proslýchá... říká se, že jsi mnohým lidem pomohla od utrpení. Někdo dokonce tvrdí, že se o ně staráš lépe než sám náš panovník. Tvé statečné bojování si vyžádalo oběti, ale tys jim nemohla zabránit," ujišťuje mě stále dokola Pamel s lehkým úsměvem. S takovým, který jsem už dlouho sama neokusila.
"Rose, bloumání v období smutku nikomu nikdy nepomohlo. Když je člověku zle, musí se nějak zabavit. A ty... ty toho máš ještě hodně před sebou. Občas se sem něco dostane a upřímně - už týdny mě trápí, jak to bylo s tou tvojí tetou a bývalým panovníkem Oliverem Cabotem. Zjistila jsi to? A další věc - náš panovník, Artur, má moc špatnou autoritu a lidé jsou teď hodně vázání na tebe. Možná bys jim měla nějak dodat kuráž, jak jim tak jemu samotnému. A nakonec, zkus si vzpomenout na lidi, kteří pro tebe znamenají nejvíc," dokončí Pamel svůj proslov. Snažím se něco si z něj přebrat. Nakonec mu jen poděkuji a vydám se směrem za naším milým panovníkem.
"Arture! Arture," hulákám udýchaně. Postává právě u okna a když mě uslyší, otočí se. Zvědavě se na mě dívá a čeká, co řeknu.
"Pamatuješ... pamatuješ, jak Astra mluvila o své první lásce a té zradě?" vychrlím na něj a on mi na oplátku jen přikývne na souhlas.
"Je to pravda? Byl tvůj otec Oliver Cabot? A ty jsi také Cabot?" ptám se zvědavě. Zdlouhavě vydechne. Pak následuje nádech a nakonec se rozmluví.
"Můj táta... co ti o něm mám povídat? Byl to sukničkář, veliký. Jen jednou se tak stalo, že se mu narodil syn. Zatímco jsem však čekal, až se dostanu na svět, otec propadl depresi. Měl pocit, že za svůj život nic nedokázal a svůj žal zapíjel alkoholem. Než jsem se stihl narodit, občasný doušek přerostl v závislost a otec zemřel kvůli problémům s játry. Nikdy jsem se jej nedočkal. A matka? Nechtěla mít s tímhle místem nic společného. Právě táta palác nechal vybudovat a ona ho ze srdce nenáviděla. A protože jsem mu jako z oka vypadl a k tomu jsem měl jeho krev... zavrhla mě a utekla. Nic už jí tu nedrželo."
Napjatě poslouchám každou Arturovu větu. Tak je to přece pravda. Zvláštní... v jeho hlase neslyším ani špetku lítosti či lásky k rodičům. Jakby taky ano? Nempamatuje si je a nikdy po nich nejspíš netoužil. Zavrhl je stejně jako matka kdysi jeho. Nesnášel je. A nikdy jim neodpustil.
Je správné, aby člověk žil v takové zášti?
"Jsem jako on! Nedokážu poručit své zemi!" začne najednou Artur křičet. Překvapeně se na něj otočím.
"Dívej se, jak teď celá Země míru vypadá. K míru to má daleko! Lidé vraždí a dělají si otroky! Nechci už tady vládnout... stejně mě lid neposlouchá..." A já hloupá si myslela, jak špatně na tom jsem. Ten člověk, ten drobný človíček, co tady teď přede mnou zuří, nese na svých bedrech neskutečnou zodpovědnost. Přátelsky ho objemu a cítím, jak mi jeho slzy promáčí košili.
"Tak dost," zavelím, "jdeme s tím okamžitě něco udělat. Pojď říct světu, že na to máš! Pojď mu ukázat, kdo je tady králem!"
Zatímco povzbuzuji svého vládce, v duchu se směji nad tou absurditou. Já jsem zhroucená. Vlastně už to bude víc jak tři roky, co se můj svět začal rozpadat. A teď a tady někoho... povzbuzuji. Směšné. Ale nikdy jsem neměla lepší pocit.