ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část jednadvacátá

"Mám pocit, že ses mě chtěla na něco zeptat. Možná bychom měli některé odpovědi společně osvětlit... co myslíš?" položí i mně jednu otázku. A mně ze tváře zmizí úsměv. Po chvíli ticha váhavě pokývám hlavou a nechám si to snad konečně projednou vysvětlit. Nadešel čas.

Padnou mi jako ulité. Kalhoty, košile, kožený kabát i čepice, pod kterou jsou smotané moje vlasy. Vydechnu. Zklidním bušící srdce i třas - jak v rukou, tak v kolenou.
Jdu s mírným odstupem za Trevorem. Vidím blížící se budovu vzbouřenců a slyším nářek lidí. Do očí mi vstoupí slzy.
Já to nezvládnu. Prostě ne.

S trhnutím se proberu z hlubokého spánku. V hlavě mi tepe a srdce mi divoce buší - zrovna jako v tom hrozném snu. Přitáhnu si kolena k bradě a zajedu si rukou do vlasů. Do noční košile se pomalu vsakují slzy, které mi tiše stékají po tvářích. Trevor mi všechno řekl.
Naši zemi sužují útoky chudší skupiny lidí - vzbouřenců. Včera večer Trevor odhalil i poslední zbytky toho tajemství, hrozného, šíleného plánu. Už to prý nemohl dál držet, ne přede mnou, protože se mě to týká. Ale i když jsem za tu upřímnost ráda, nevím, jestli by mi v nevědomosti nebylo líp. Staré rány se otevřely.
Tak k tomu plánu. Vzbouřenci naverbovávají lidi, kteří jsou na tom velmi špatně. Lidi, kteří s vládou nesouhlasí. A ty protřídí právě těmi strašnými testy. Potom je odváží do tábora, kde je nutí kopat tunel. Má vést přímou čarou sem... do paláce. A tak se z nejbezpečnějšího místa na zemi stane to nejnebezpečnější. Lidé, kteří se na práci nehodí, nebo vypadají dost dobře, aby je někdo koupil, jsou prodáni. A ti menší, kteří tam nemohou zůstat, ale zároveň nemohou pracovat, jsou převychováni.
Pohlédnu na hodiny. Dvě hodiny po půlnoci. To znamená, že jsem spala asi dvě hodiny, dřív jak před půlnocí jsem neusnula. Znovu se svalím do postele a nezávazně zírám na portrét muže s bílou parukou. Očima znechuceně přejíždím po bílém nabíraném límci, dlouhém rudém plášti a nabubřelém výrazu.
Asi dvacet minut se převaluji v posteli a pokouším se usnout. Nakonec to vzdám. Takhle by to nešlo. Odkopnu peřinu, obuji si bačkory a přes sebe si hodím župan. Zaberu za kliku a pomalu se odeberu do koupelny naproti. Nomálně by mi pomohla služebná, ale tu já volat nechci. Shodím ze sebe župan a košili, vlezu do sprchy a pustím na sebe vodu. Nechám po sobě stékat horký proud a přemýšlím. O přírodě, zvířatech, Zemi míru a o tom, jak svět vypadal dřív. Přemýšlím úplně o všem, jen ne o vzbouřencích, rodičích, našem panovníku a Trevorovi.
Nedokážu vtíravé myšlenky na stávající události vymazat úplně, ale minimálně je zaplaším do nejtemnějšího koutu svého vědomí a bezpečně zamknu do kovové truhly. Po několika minutách vylezu a zase se obléknu. Znám ještě jedno místo, kde bych mohla přijít na jiné myšlenky.

Procházím se temnou noční zahradou osvětlenou pouze měsíčním svitem. Dojdu až k dřevěné lavičce postavené podél cesty mezi voňavým šeříkem a jinými bylinami. Unaveně si na ní sednu. Konečně bych mohla být dost ospalá na to, aby můj mozek vypnul. Za tichého cvrlikání ptáků mi hlava klesne a já doopravdy usnu.

Do očí mi zasvítí měkké světlo vycházejícího slunce. Pomaličku se posadím a promnu si spánky.
"Je to nádherné, že?"
Arturův hlas mě tak vyleká, že nejspíš vyskočím minimálně půl metru do vzduchu.
Tiše se zasměje.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat."
"Ale podařilo se vám to," prohodím žertovně.
"Jak dlouho už tu jste?" zeptám se po chvíli.
"Jen pár minut, viděl jsem vás na téhle lavičce, byla by škoda nepřisednout," odpoví a zadívá se na oblohu zbarvenou do červené, růžové a oranžové barvy. I já tedy obrátím pohled na sluneční kotouč.
Jak se to jen stalo? Jak se můj život takhle změnil? Jakto, že teď sedím v královských zahradách u vycházejícího slunce vedle našeho panovníka?

Napadne mě taková bláznivá myšlenka.

Lhal mi. On mi lhal a já mu věřila.