ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část čtyřiatřicátá

"...Tenhle Oliver...není to tak dávno, co mezi námi není. A tento muž... ten byl otec tvého přítele, Artura. Dostal se na post nejvyšší čirou lstí a lží! Ale když jsi o to tak moc stál... tak tady máš ten důvod."

pohled Rosemary

Sledovala jsem, jak Artur táhne do boje. Byla jsem na něj pyšná. Před branami paláce nyní stálo vojsko čítající několik tisíc vojáků.
Byli jsme připraveni zaútočit na onen tábor. Podle všech informací se v táboře nacházely asi čtyři miliony nevinných občanů. Ti všichni byli co nejopatrněji vybráni pouze z měst tehdejší České republiky a jejích sousedních zemí. Zas tak daleko se vzpoura nedostala. Ale i tak mohla mít špatný konec.
Netušili jsme, zda má Astra Lewis nějakou armádu. Nebo kolik má stoupenců. Ale tušili jsme, že boj nebude jen tak.

pohled Trevora

Byl jsem zmatený. Naprosto. Všechno to bylo tak propojené... hlava mi z toho šla kolem. Ale nedostal jsem na přemýšlení tolik času, kolik bych si přál.

Do cel již zase někdo vtrhl. Vypadala jako voják. Krátké slámově žluté vlasy se jí houpaly podél obličeje, ale nepadaly jí ani na ramena. Černé a hluboké oči kontrastovaly s její světlou pletí a dlouhým zářivě bílým plášťem, co měla na sobě. Několika pohyby otevřela mou celu a pevnýma rukama s vyrýsovanými svaly mě surově vytáhla ven.
"Co to má -," začnu, ale než stihnu větu doříct, přeruší mě.
"Buď zticha! Nebo to s tebou nedopadne dobře." Hlasitě oddechuje. Vede mě před sebou a ruce mi drží za zády.
"Co se mnou chcete dělat?" riskuji po chvíli otázku. Můj nepřirozeně vysoký, nevyrovnaný a vystrašený hlas mě nadmíru překvapí. Se smrtí jsem smířen. Ale ne s ničím jiným.
Žena mě přitlačí čelem na zeď a na zápěstí mi nasadí pouta. Tiše syknu když je nepříjemně utáhne.
"Tak hele, kamaráde," vyštěkne hlubokým a drsným hlasem, "mlč, nebo za tu svojí prořízlou hubu zaplatíš. Mám ti to snad ještě jednou zopakovat?" zvyšuje hlas. Před obličejem se mi objeví černá rukojeť pistole a já ani nedutám. Přece jenom si svého života stále vážím.

pohled Rosemary

Vyhrávali jsme! Byli jsme ve veliké převaze. Jak se ukázalo, Astra spoléhala na to, že se do paláce dosane nenápadně a nepozorovaně a že k boji ani nedojde. Došlo. A ona byla v pasti. Celý tábor byl obklíčen, lidé, po měsíce souženi kutáním tunelu, byli vysvobozeni. Většina již byla v bezpečí mimo hranice toho příšerného místa.
Ale mně nebylo dobře. Se znechucením a vnitřní nevyrovnaností jsem sledovala kulky svištící vzduchem, přidušený křik a pláč. Bez boje se to neobešlo. Vojáci Artura se proto snažili zachovat co nejmenší ztráty na životech. Mířili na nohy a co nejméné zranitelná místa. I tak ale bylo obětí spoustu. Drží mě jen myšlenka na to, že zase spatřím Trevora. Určitě žije. Poznala bych, kdyby už tu mezi námi nebyl. A nebo snad ne? To nepřipadá v úvahu.

Najednou se však něco stane. Bitevní pole ztichne. Na nejvyšší budově tábora vysoké nejméně dvacet metrů se objeví postava. Nedokážu rozeznat, kdo to je, ale sleduji její pohyby. Něco si přiloží k ústům a začne do toho mluvit. Její hlas se rozléhá celým táborem.
"Zdravím všechny loutky téhle bitvy," začne. Vrháme po sobě zmatené pohledy? Kdo je ta žena a co chce?
"Jmenuji se Astra. A nyní vám dám několik důvodů, proč se vzdát. Obvzlášťe pro vás, pane Arture."
Ne. Ne, nesmí jí poslouchat! Ona je schopná ho zviklat...
"Muži pro mě vždy znamenali mnoho. Vážila jsem si jich. Tak silní autoritativní... avšak i já jsem jednomu propadla. Zotročil mě a zostudil. A nakonec ovládl celou zemi! Byl to muž jménem Oliver Cabot. A shodou okolností jméno Cabot nese i náš vládce, Artur! Nebo to snad není náhoda?" vykřikne a zasměje se. Popadám dech. Co to má znamenat? Co dalšího se ještě dozvím?
"Já s ním nesouhlasila. Proč by měl všem vládnout právě on? Je tu dalších několik miliard lidí a všichni se mohou ujmout vlády. Tak proč právě on? Nicméně se tak stalo. Stal se vládcem, našel si manželku a narodil se mu zdravý syn. Ten přebral velení. Ale já jej nechtěla! Copak jsme si je zvolili? A proto páchám tuhle vzpouru. Proto jsem pokořila většinu z vás, pro vaše dobro! Možná jsem krutá, ale jak moc v poměru s ním?!" zakřičí a ukáže na Artura. Dělá se mi zle. Je snad tohle všechno pravda?
"Jaký otec, takový syn! Sobec. Vzdej se, Arture. Nevyhrajete. A kdyby náhodou... mám tu jeho."
Na střeše za ní se objeví další dvě osoby.
"Tvůj přítel. A teď nemluvím jen k tobě, Arture, ale i ke své neteři. Vzdejte se. Ať už čestně nebo ne. Jinak na to váš přítel Trevor doplatí. A to brzy."
Ne! Ne, ne, ne. Ne, to prostě nejde! Snad jako by se proti nám všechno spiklo.
Stejně jako já i Artur postává vzadu za vojskem. Nemůže v první řadě riskovat svůj život jako náš pán. Překonám vzdálenost, co nás dělí.
"Arture, ať už je to pravda nebo ne... teď se nesmíme stáhnout. Vše by bylo prohráno!" domlouvám mu. Ale on jakoby nevnímal. Vrtí hlavou a dívá se přímo před sebe.
"Ale ona ho zabije. Ublíží mu! Copak jsi zapomněla?" namítne.
S vypjetím všech sil se vzepřu své lidskosti. Bolí to. A moc. Ale tady jde o víc než jeden lidský život.
"Jich jsou miliardy," začnu a ukážu kolem sebe, "a on jeden. Rozumíš? On nám odpustí. Přál by si to tak. Ví, co je správné." Teď je řada na mě. Musím jej podržet. Musíme boj dotáhnout do konce ať to stojí co to stojí. A tak odsoudím Trevora ke smrti.

Už ani nevím, kdy jsme vyhráli. Ani nevím, kdy jsem ho spatřila. Ležel na zemi, válel se tam v prachu. Dívám jsem se, jak mu z očí každou chvílí uniká život. Jak se rudá skvrna na hrudi zvětšuje. Cítím, jak povoluje stisk jejo ruky.
"Budu v pořádku. Já - určitě, bude to dobré," šeptá slabě. Držím jeho hlavu v náručí.
"Ty neodejdeš. Nemůžeš odejít! Ne po tom všem... nesmíš mě tu nechat, Trevore," domlouvám mu. V břiše cítím pnutí, jako bych měla prázdný žaudek, ale tím to není. Je to mnohem horší. Hlubší. Cítím nevýslovnou křeč, nejspíš se brzy rozpadnu na prach. Ale on nemůže umřít. Jsem pevně rozhodnutá za něj bojovat.
"Ne," špitnu, "ne, ty mi teď neodejdeš na klíně. To nedopustím. Neumřeš, dokud si nebudu jistá, že jsem udělala všechno pro to, abys přežil." Hlas mi tvrdne. Tohle je špatný konec. A já si ho nezvolila. Nastotisíckrát si vyčítám, že jsem boj znivu rozjela, ačkoli jsem znala to riziko. Ale teď není čas na přemítání o vlastních chybách. On přežije. Musí.