ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část šestá

Tohle vážně může vyvolat problémy. Uchopí papír do ruky a zadívá se na něj. Vidím jak se jeho výraz mění když přejíždí očima po řádcích pak promluví.

"Ty půjdeš s námi, holka. To si piš." Chytne mě za nadloktí a odtáhne k rodičům do pokoje. Stihnu si všimnout, jak jde pro Es a Ber než mi taky zabouchne před nosem. Pevně stisknu oční víčka. Ruce se mi divoce třesou. Potom se otočím na rodiče a ustrašeně je obejmu. A zase se ocitám v tom objetí - akorát bez svých sester. Maminka mě pohladí po hlavě.
"Cos tam napsala?" zeptá se tiše.
A já se rozklepu ještě víc. Ten muž - řekl, že půjdu s nimi. A já věděla, že mě taky odvlečou jako desítky, ne-li stovky lidí přede mnou.
Rodiče pochopí a přivinou si mě k sobě ještě víc.
"Půjdeme spolu," zašeptá máma.
"Co jste tam napsali vy?"
"Co? To, co si myslíme," odvětí rázně táta. I když nám tenhle vzdor přinesl akorát problémy, stejně jsem tátu milovala za to, jak si vždycky i pod tlakem udržel svoji masku hrdosti. Nikdy neklesl pod úroveň těch šejdířů. Přestože tohle nebylo zas tak těžké.
Podívám se klíčovou dírkou co se tam děje.
Berenika a Ester ještě neumí psát, povinná školní docházka je až od dvanácti let (a není zas tak povinná, jak vyšší vrstvy tvrdí). Jak vidím, ony tedy nedostaly na vyplňování papír, ale ten vyslanec se jich jen obyčejně ptá. Potom co zaslechnu slova vláda a názor se ve mně zdvihne vlna vzteku. Opravdu se ptají osmiletého a desetiletého dítěte na názor na vládu?
Zaslechnu tlumený rozhovor mezi mužem a nějakým tím jeho poskokem.
"Nemají vlastní názor. Ti rodiče jim to vtloukli do hlavy, nemůžeme je odvléct, Gerede, vždyť jsou to ještě děcka," říká ten první a divoce přitom gestikuluje. A ten muž (Gered očividně, ten nám nadělal problémů) odpoví: "To můžeš říct i u tý starší holky. Taky neni ještě ani plnoletá."
"Jenže už má vlastní názory. A navíc máš možná recht, i ona je přece zatim dítě, tohle je zvěrstvo, Gerede."
"Odporovala mi," sykne Gerad.
"Bála se," oponuje druhý muž.
Ani se mi tomu nechce věřit, ale ten zmetek - Gered - skloní hlavu.
"Dobrá. Ale ti dva musí jít s námi. Jejich výsledky naprosto poukazují na vzpouru. To si nesmíme dovolit, jasný?!"
Druhý muž přikývne. A mně - mně tím zkazí nejen náladu. Nejen den. Od tohohle okamžiku se odvíjí celý můj zkažený život. Tady to všechno začalo.
Vzedme se ve mně vlna vzteku. Prudkým pohybem rozrazím dveře a vrhnu se na onoho muže. Chytím ho za límec kabátu a cloumám s ním dopředu a dozadu. Supím na něj přitom: "Copak v sobě nemáte ani kapku soucitu?! Jsou to naši rodiče! Nemůžete je jen tak odvést -" ale větu nedořeknu. Za paže mě chytnou ruce mnohem silnější. Odtrhnou mě od Gereda a drží pevně ve velké vzdálenosti. Zmítám se v sevření, ale čím víc se bráním, tím je stisk silnější. Tiše zaskučím, když stisk dosáhne nesnesitelné hladiny. Na chvíli povolí. Přestanu se bránit a tak mě nakonec druhý muž pustí. Těsně pod rameny se mi rýsují otisky jeho prstů.
"Můj ty bože, jsi v pořádku?" zeptá se. Otočím na něj hlavu a cítím, jak se mi na tváři rýsuje vražedný pohled. Naštěstí zmlkne a odstoupí ode mě o krok zpátky. Vzápětí jsem však strhnuta na stranu. Ruce toho... Gereda mě tlačí ke zdi, drží mi je na krku a vytlačuje mi z plic veškerý vzduch. Na čele se mu rýsují vrásky, obličej má celý rudý zlostí, ovšem předpokládám, že ten můj brunátní daleko větší rychlostí.
Zezadu se k němu přiblíží otec a ten druhý muž. Odtrhnou ho ode mě a já se sípavě nadechnu. Chytnu se za hrdlo. Vděčím jim za svůj život. Všichni tam jen tak stojíme a vrháme po sobě zmatené pohledy. Kdo na čí straně tedy stojí? Nakonec se (nyní již s klidem ve tváři) rozmluví Gered. Poznám, že je to zloduch. Ten druhý muž spory zachraňuje, kdežto Gered - je vyvolává. Ten si upraví límec kabátu, povytáhne rukávy a povýšeným hlasem pronese tu odpornou řeč: "Tak, myslím, že tady jsme skončili. Tyhle tři," ukáže na mě a rodiče "odvedeme. A ty spratky dáme na převýchovu." Druhý muž se už už nadechuje, ale Gered ho zarazí rázným: "To byl rozkaz."
Od té chvíle je všechno jako ve zpomaleném filmu. Roztřese se mi brada. Pohlédnu do jejich očí. Do očí svých rodičů. Vidím v nich zoufalství, neskutečnou bezmoc. Během těch několika okamžiků, kdy si vzájemně hledíme do očí si uvědomím, že nás chtěli zachránit. Chtěli se obětovat, aby nás zachránili. A já - já sobec, jsem tam vlítla a začla se jich zastávat. A teď nás odvedou všechny, moje malé sestřičky budou převychovávat na stejné zloduchy, jako jsou oni. Téměř se ani nebráním, když mě zezadu chytnou za ruce a začnou mě tahat pryč. Jen vrtím hlavou a hledím jim do očí, do těch moc smutných očí, jejichž smutek se pravděpodobně odráží i v těch mých. Přeskočím pohledem na zmatenou Bereniku a Ester.
"Sbohem," naznačím rty. A otočím se. Nechám se odvláčet někam pryč, daleko.