ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část třetí

"Test má dvě části. Jednou z nich je Co si myslíte o vládě?, avšak podstatnější celek tvoří Test slušnosti. Tak co, přijímáte?"

Po chvíli zaraženého ticha otec odpoví rázné "Ne."
"Prosím?" zeptá se překvapeně muž.
"Ne, nemáme zájem. Na shledanou." Načež vystrká muže ze dveří, hodí po něm kabát, klobouk i jeho boty a zabouchne mu před nosem.
Celý den se nikdo z nás necítí příliš dobře. Odmítnout někoho vysoko postaveného je velký risk. Můžete z toho mít opravdu problémy. Ale my si nic s těmi "lepšími" začínat nechtěli.
Později téhož odpoledne jsme u sousedů zaslechli křik. Nejdřív to začalo zvýšeným hlasem, za několik málo chvil už se od sousedů rozléhal hysterický řev. Sousedé si vždycky přáli být bohatí. Měli o něco lepší živobytí než my. Nábytek měli vskutku luxusní, jednou jsem dokonce viděla, jak si žena domů táhne koberec, drahý, vyšívaný.
Pohlédli jsme z okna ven. Za studenou okenní tabulkou jsme doopravdy rozpoznali naše sousedy. Muže, který měl tmavé kalhoty a plátěný kabát, drželi nějací cizinci. Mlel sebou, co jen mohl, ovšem beznadějně. Ze dveří byla nakonec vyvlečena i žena v dlouhých plátěných šatech, která sebou škubala ze strany na stranu a její pohyby byly k tomu doprovázeny hlasitým křikem. I ona byla vedena dalším mužem.
Situace po chvíli mně a mé rodině došla. Matka poslala Bereniku s Ester dozadu a řekla jim, ať se z okna ven nedívají. Pravda, byly obě dvě o něco mladší. Po jejich odchodu jsem si povzdychla a prohrábla si rukou vlasy.
"Přijali ten test, že?" zeptám se opatrně. Otec mi odpoví krátkým kývnutím.
"A nejspíš jim nevyšly příznivé výsledky, jak to tak vypadá," doplní ještě.
Matka se po chvíli ticha rychlým krokem rozejde ke stolu. Sedne si a praští do něj pěstí. Složí si obličej do dlaní a mumlá si dost nahlas na to, abychom ji slyšeli: "Vláda, svoboda občanů, šťastná země! Kéž by. Tvrdí nám tu, že jsme v bezpečí a pohodlí, přitom nikdy nepoznali den bez večeře, studenou vodu, zimu v posteli! Žijí si jako na zámku, ale ne, to jim nestačí! Lžou nám a potom - jen tak si nakráčí k sousedům a odvlečou je bůhví kam!"
Otec si sedne k ní a položí ji ruku na záda.
"Miláčku, klid. Bude to v pořádku, uvidíš."
"Jak mám být v klidu?! Nic nebude v pořádku, nic! Budou nám lhát stále dál, pořád tu budou dny s nedostatkem jídla a i kdybychom se udřeli k smrti, stejně ho nebude dost!" vyjede na něj. Dveře z pokojů sester se otevřou a devítiletá Ester vstoupí následována Berenikou.
"Děje se něco?" zeptá se tichým hláskem.
"Nic, broučku. Promiň," odpoví nakonec mamka a stiskne je obě dvě v objetí. Nakonec se přidám také a i táta mě následuje. Potom tam jen tak stojíme a přemýšlíme, co nám následující dny přinesou. Je mi v tom objetí dobře. Nejradši bych tam zůstala navěky.