ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část čtyřicátá

"Za co se omlouváš?" tážu se po chvíli.
"Za všechno. Za nepochopení. Za nedostatek vstřícnosti," odpoví prostě. Zasměji se. Směji se a tečou mi slzy. Vůbec se v sobě nevyznám. Jen si uvědomuji, že o tohohle člověka nechci přijít. Že o něj přijít nesmím.

"Musíme jim dát nějakou terapii, musíme... já nevím!" zmatkuji zatímco rázně pochoduji po sálu. Artur sedí na čalouněném křesle a čistí si nehty. Proč mi nevěnuje ani vteřinu pozornosti? Moje sestry se musí okamžitě převychovat zpět. Otec je totiž chce vidět. A to v takovém rozpoložení nepůjde. Jeho stav se za poslední tři dny rapidně zhoršil. Ať už se stane cokoli... měla bych zprostředkovat setkání se sestrami a s ním co nejdřív.
Dveřmi právě dovnitř vkráčel posel. Měl za úkol zkontrolovat Ester a Bereniku a přinést nové zprávy. Momentálně se nacházejí ještě s dalšími dětmi v jednom domu poblíž paláce a opečovává je tam několik psychiatrů a psychologů. Přiskočím k poslovi.
"Tak jak to s nimi vypadá?" ptám se nervózně.
"Špatně, má paní."
"Co znamená špatně?" tážu se znova nabroušeně.
"Terapie sice pomáhají, ale velmi pomalu. Prý nemohou eliminovat jakékoli příznaky převychování dřív než za pět měsíců," odpovídá roztržitě muž. Obrátím se k němu zády a zase se dám do pochodování.
"To je moc dlouho!" vykřiknu zoufale a sevřu ruce v pěst. Smutně si povzdychnu a vydávám se opět navštívit otce.

"Musíme to nějak uspíšit," poznamenám rozhodně.
"A to chceš udělat jako jak?" oponuje unaveně Trevor.
"Nevím. Asi ho budou muset navštívit v takovém stavu v jakém jsou..."
"To nejde. Nevíme, co jim o tvém otci napovídali, může to dopadnout zle."
Mám nutkání přijít na navštěvu ke svojí milované tetičce Astře a vrazit jí nůž do srdce. Byla odsouzena k doživotnímu vězení a to kvůli ní došlo k velikému krveprolití a marnění několika desítkami lidských životů. Ještěže oběti nebyly větší... i tak mám sto chutí si to jít s Astrou vyříkat. Schválně jestli teď také sedí ve studené cele za neprůstřelným sklem jako dřív já.
"Trevore on si přeje je vidět."

Sleduji jak kopou kolem sebe a všemožně se brání. Naslouchám jejich zděšenému vřískotu.
"Šš, klid," domlouvám jim tiše. Škoda, že zrovna když se přiblížím já, začnou křičet nejvíc. Blížíme se ke dveřím do otcova pokoje a Trevor po mně vrhne povzbuzující pohled. Jemně zavrtím hlavou a smutně se pousměji.
Já tady zůstanu, naznačím mu ústy. Přeskočí očima na moje sestry a pak zase na mě. Krátce přikývne.
A teď už nastanou jen hodiny muka a čekání, jak to všechno dopadne.

Zrovna brouzdám zasněženou zahradou, když se přiřítí zadýchaný Trevor.
"Dostal zástavu!" křičí už z dálky. Ne. Ne!
"Kdo?" ptám se hloupě. Moc dobře vím, o koho se jedná. I tak mi odpověď převrátí život naruby.
"Tvůj otec. Zkolaboval," objasňuje mezi hlasitými výdechy. A tak skopávám podpatky a letím palácem jako o život směrem do třetího patra.