ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část devátá

"Pán je dobrý. Dobře mi platí za moje služby. A vždycky ke mně byl shovívavý."
A dál už spolu neprohodíme ani slovo do chvíle, kdy mě zavede do šatny a ukáže mi širokou sbírku oblečení.

"Margaret, ty jsou opravdu moc krásné," rozplývám se nad bílými šaty po kolena. V pase mám zavázanou širokou temně modrou stužku, v jejíž barvě mám rovněž i baleríny. Přes rameno mám přehozený cop. Na nohou mám natežené jakési punčošky. Je to bílé a je to prý silonové, nevím, k čemu to je, protože mě to určitě nezahřeje. To vím jistě, jelikož je to tenoučké.
Podívám se na svůj odraz v zrcadle a spatřím někoho úplně cizího. Je taková škoda, že několik mincí navíc z vás může udělat fešáka. A ještě smutnější, že těch několik mincí jen tak někdo nemá.
Margaret mi na uši připne drobné stříbrné náušnice. Dřív se prý uši kvůli nim dokonce i propichovaly, dnes již se náušnice jen připínají.
Margaret dokončí poslední úpravy a zavede mě zpět do pokoje. Než zavolá Trevora jako svého "pána" mě obejme a šeptne mi do ucha: "Přeji ti, aby sis také našla někoho tak dobrého. Aby ses stala služkou někoho slušného. Hodně štěstí, Rose. Budeš ho potřebovat," a s těmi slovy Trevor s Geredem přijdou. Zatímco Gered si mé změny snad ani nevšimne, Trevor se na mě obdivně podívá a zavýskne: "Dobrá práce, Margaret. Můžeš prozatím jít," načež ona služka bez řečí odklusá pryč. Vezmu si ještě svůj kabát, než Gered zavrčí: "Tak jdeme," chytne mě za rameno a postrčí skrz dveře. V tenkých silonkách mi není příliš teplo. Abyste chápali, u nás se již nestřídají čtyři roční období jako dřív, ale počasí je velmi nestálé. I tak ale máme období zimy a tepla. Teď se nacházíme přibližně někde na jejich pomezí, teplo pomalu, ale jistě přechází v mrazivou zimu.

Tito muži mě odvedli na nějaké náměstí. Viděla jsem v dálce vysoký hrad, dřív byl jistě světovou památkou, nicméně dnes už ho navšťevovali snad jen ti bohatí. Na náměstí byl shromážděn dav. Na jedné části náměstí byly s odstupech v řadě různí lidé. Někteří pouta měli, někteří ne. Očividně zboží. Odvedli mě do řady. Jen tak jsem tam stála a dívala se, jak si nás stejní lidé jako my prohlížejí jako kusy na prodej. Jak si nás stejné maso, kosti, život prohlíží, jako by byli něco víc. A uvědomila jsem si, že v té řadě stát nechci.
Zanedlouho se k naší skupince přišouralo několik zákazníků. Sledovala jsem jak mě nejeden muž obchází, visí na mně očima, přehazuje v rukou moje vlasy. Jak se na mě slétají jako supi na maso. Jeden z mužů se přiblížil až nepříjemně blízko.
"Ukaž zuby!" vyštěknul na mě.
"No dovolte!" řekla jsem asi moc nahlas. Gered s Trevorem se k nám přiblíží. Muž mě chytne za rameno a přitáhne blíž. Zírám do jeho povýšené tváře tyčící se půl metru nade mnou. Naše pohledy se střetnou, kouká mi do očí rozzuřeně a uraženě.
"Omlouvám se," vypadne ze mě.
"Tak ty se omlouváš?!" zahřmí nade mnou jeho hlas jako bič. Nevím, co by mi udělal, kdyby ho Trevor nezastavil.
"Tak to pr, pane," promluví nahlas. Chytne ho za sako a odtáhne jej ode mě o kus dál.
"Hleďte si svého," řekne ještě. A muž naštěstí za hlasitého mrmlání poslechne a odejde.
"Dobrý?" optá se mě. Přiškrceně přikývnu.
A takhle to pokračuje ještě nějakou dobu. Všimnu si malé holčičky, jak tahá paní za rukáv, a pak na mě ukazuje. Paní s dcerou se vydají mým směrem. Naštěstí mají dost slušnosti, aby na mě nesahali, ani nic podobného. Dáma ke mně jen přijde a prohlédne si mě. Potom se vydá za Geredem a něco s ním řeší. Všimnu si několika bankovek, které mu podává. Pokud skončím u nich, doufejme, že to dobře dopadne. Ve chvíli, kdy pro mě Gered s Trevorem a tou paní jdou, zahlédnu ho. Umouněného, unaveného, ale je to on. On, můj otec, můj nejmilejší tatínek. Neuvědomuji si, že budu mít problém. Zkrátka mi to nedojde. Ale i kdybych si vzpomněla, stejně to udělám. Stejně poběžím jeho směrem, nechám se jím obejmout a pevný stisk mu oplatím. Po tvářích se mi řine vodopád slz. Žije. Můj táta žije.
"A maminka?" zeptám se tiše s tázavým pohledem. Jemně zavrtí hlavou a mě zezadu chytnou silné paže, co mě tahají pryč.
"Rose!" zakřičí táta.
Ne. Ne, ne!
"Tati! Tatínku!"
Zběsile mávám pěstmi do všech stran. Zabili jí. Zabili mi maminku.
"Tati, tati!" křičím dál. Nikdo mě neposlouchá. Za zády mi svážou ruce. Nikdo si nevšímá mého zoufalého křiku. Místo toho mě od něj znovu oddělí a prodají. Zahlédnu Trevorův bezmocný pohled před tím, než mě Gered znovu zavře do něčí dodávky.

Tohle nemůže být pravda.