ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část čtyřiadvacátá

Tak tohle je konec. Definitivní.

Koušu. Škrábu. Vřískám. Házím sebou jen co to jde.
Tohle je malér. Sakra velký malér.
Přestanu až když mě mezi lopatkami zastudí hlaveň pistole. Přeběhne mi mráz po zádech. Zděšeně vnímám, jak se mi zarývá pistole do zad a už se nevzpírám.
Na Trevora jeden ze vzbouřenců nestačí. Jeho pevně drží dva z nich a on sebou mlátí i s pistolí přiloženou na temeni. Po několikerém varování se ale pořád neuklidní.
"Trevore, prosím, uklidni se," vyhrknu nakonec zoufale se slzami na krajíčku. Nechci, aby se mu něco stalo.
"Radši bys jí měl poslechnout," prohodí jeden z našich věznitelů. Ale on neposlechne. Bezmocně sleduji jak vzbouřenec zmáčkne spoušť. Jak střela letí jako ve spomaleném záběru a zaboří se do Trevorova ramene.
Do srdce se mi zarývá ten pohled jako ostré střepy. Divoce buší, jako by mi mělo každým momentem vyskočit z hrudi. Cvak. Nohy povolí. Zatmí se mi před očima a poslední, co cítím, je moje tělo vláčené rebely pryč. A strach. Neskutečný strach o něj.

Je to jako lusknutí. Když se z momentu na moment proberete. Ovšem honosnou postel, prosvětlenou komnatu, ani obrazy, které očekaváte, za víčky nespatříte.
Šedé cihlové zdi cely mě obklopovaly ze všech stran. Teda... počkat! Stěna za mnou byla prázdná. Zkrátka jako by tam nic nebylo. Opatrným krokem přejdu k prázdnému prostoru. Zvednu pomalu ruku abych otestovala, že je vážně něco špatně a zapomněli mě zavřít. Konečky mých prstů se nachází milimetry od toho místa.
Ťuk. Narazím rukou do průhledné stěny. A vzápětí se rozezvučí sirény. Zmateně těkám očima po cele a chodbě za sklem blikající rudou barvou. K tomu se z amplionů podél zdi za sklem opakovaně ozývá: "Cela číslo sedmadvacet, subjekt se probral! Opakuji: cela číslo dvacet sedm, subjekt se probral!" Samozřejmě, že to nebyl omyl. Jenom lest. Vzápětí se odněkud vyhrnou vzbouřenci. V rukou svírají střelné zbraně, které drží odjištěné v pohotovostní poloze. Na sobě mají zvláštní obleky, takové jsem ještě neviděla. Udělám několik nejistých kroků vzad. Červeně blikající světla mě znervózňují a to nemluvím o zbraních nesmyslně namířených na mě, když jsem byla uvězněná a bezmocná. Tohle všechno, zmatek a stísněnost, ve mně vyvolá vzpomínky. Postřelili Trevora. Zhroutil se k zemi jako hadrový panák. Možná je mrtvý. Určitě, opraví mě hlas v mé hlavě. Imaginární zbytek mých myšlenek ho umlčí.
Tak tam tak stojím, tisknu se k hrubé cihlové zdi, zrzavé vlasy mi v mastných pramenech padají do očí. Přede mnou je rozestoupena řada lidí se zbraněmi. Když ovšem vidí, že jsem absolutně neškodná, dopředu se dostanou jiní. Dvě ženy a jeden muž, upraveni, ne jako ti z tábora. Je tohle vůbec ta stejná organizace? Vypadají rozhodně lépe. Jedna z žen mě přejede pohledem od hlavy k patě a kriticky něco naškrábe do poznámkového bloku, jenž svírá v ruce. Ta druhá žena se na mne mile usměje. Na stávající situaci nevidím nic milého, ale ona si vezme k ruce jakýsi mikrofon a její slova se rozezvučí z reproduktoru u stropu uvnitř mé cely.
"Nejspíš jsi teď trochu zmatená a dezorientovaná, ale neboj, to přejde. Jak se jmenuješ?" zeptá se přehnaně klidně a vrhne na mě další z přeslazených úsměvů. Ještě víc se zašklebím a svraštím obočí.
"Rosemary Lewis."
"Musíš přidržet támhleto tlačítko a pak mluvit," vysvětlí žena a ukáže na červené tlačítko vlevo. Poslechnu tedy a zopakuji své jméno.
"Co se stalo Trevorovi, je v pořádku?" dodám výhružným hlasem. Koutky se jí zvednou o něco víc a odhalí zuby jako dvě řady perliček. Zastrčí si pramen černých krátkých vlasů za ucho a promluví pomalým uklidňujícím hlasem (který mě spíš než uklidní vystraší): "Je hezké, že se takhle staráš."
Napjatě čekám. A co dál? Víc mi neřekne?
"Je v pořádku?" zopakuji otázku za přidržování tlačítka. S úsměvem se všechny postavy v místnosti otočí zády a vydají se pryč.
"Tak co bude?! Je Trevor Logan v pořádku?! Je tak těžké říct ano, nebo ne?!" zakřičím za křečovitého mačkání čudlíku.
Žena s černým mikádem se na mě ustaraně otočí a konečně jí úsměv z tváře zmizí.
"Naživu? To ano. Ale v pořádku? V pořádku určitě ne."
Poklesne mi čelist. "Pusťte mě! Prosím, pusťte mě k němu!" Rozeběhnu se a vrazím tělem do průhledné stěny. Tělem mi projede bolest, i tak ale pokus několikrát zopakuji. Něco mu provedli, co když ho zabijí? Nakonec se zhroutím přimáčknutá na neviditelnou bariéru mezi mnou a světem. Mezi mnou a jimi. Mezi mnou a Trevorem.

Musí tu být způsob. Způsob jak uniknout. A já ho najdu. Zachráním Trevora. Tohle už není hra jen o můj život. Tohle je hra o naši zemi.