ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Část patnáctá

"Co si to o mně myslíte, pane? Copak nevidíte mé oblečení?! Ani nevíte, s kým to máte čest! Jsem Arturova snoubenka!" vykřiknu co nejvíce namyšleně. Nedůvěřivě se na mě podívá. A v tom momentu zezadu z kuchyně přijde Jeho Výsost. Já hloupá!

Poklesne mi čelist.
"Já -," zakoktám se, ale než se stihnu omluvit, on mě předběhne.
"No jistě, Cookere. Copak jste si nevšimnul?" nadzvedne pobaveně Artur obočí.
Tentokrát čelist poklesne panu sporáku.
"Ale - Vaše Výsosti, moc se omlouvám," kývne hlavou Arturovým i mým směrem.
Nenápadně se zazubím a on na mě spiklenecky mrkne a pobídne mě hlavou, abych se taky k našemu "zasnoubení" vyjádřila. Odkašlu si tedy.
"Smilujte se, Veličensto," padne mezitím kuchař na kolena. Naznačím mu hlavou ať se postaví. "Budiž je ti tedy odpuštěno," prohlásím nanejvýš povýšeným tónem. Otočím se a rázně z kuchyně vykráčím, následována Arturem. Ještě slyším, jak za ním pobaveně vládce křikne: "Ať se ti nepřipálí vajíčka!" a spěšné kuchařovy kroky doprovázeny tichým nadáváním.
Hned jak se za námi těžké dveře zaklapnou, hlasitě se rozesmějeme. Postupně se mezi námi však rozhostí poněkud trapné ticho. Vážně jsem se právě vydávala za snoubenku vládce Země míru? Cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Spustím ruce podél těla.
"Takže snoubenka?" optá se a v jeho hlase stále doznívá legrace.
"Musela jsem mu nějak oplatit to jeho vychloubání," vysvětlím s očima upřenýma na špičkách měkkých bačkor.
"Chápu. Cooker je nesmírně pyšný na své zaměstnání, kvůli němu jsme zavedli několik kuchařských cen, které on samozřejmě všechny vlastní. Je neskutečně náchylný na jakékoli urážky ohledně kuchařství."
Vážně pokývám hlavou a pousměji se. Znovu se mezi námi rozhostí ticho.
"Takže vy jste Rosemary, je to tak?" prolomí ho nakonec.
Kývnu hlavou.
"Na vás se snad ptát nemusím, i když mi ještě do včera vaše identita nebyla úplně známá, Vaše Výsosti."
"Mnoho lidí neví, kdo je hlavou státu. Ale věřte, že je to tak lepší. Bouřili by se... respektive ještě víc než teď." Zmateně se na něj zahledím. O žádném povstání jsem nic neslyšela.
"Víte, Rosemary, asi nejste úplně nejvhodnější člověk, kterému bych to měl říct, vzhledem k vašemu původu. Neurazte se, ale předpokládám, že nejste zdejší." No jistě, v původní České republice žili dnes jen ti bohatí.
"Ale já vám důvěřuji, tak mi věřte také.
Vím, jak je lid nespokojený. Určitě vás tohle téma velmi trápí. Chtěli byste zvýšit platy a sjednotit chudáky s těmi výše postavenými. Ovšem není to tak jednoduché. Na trůnu ještě nesedím dost dlouho na to, abych něco zmohl. Taky si nejsem jistý, jak to mezi těmi chudšími chodí. Ano, zdá se to absurdní, ale po celé zemi je roztroušeno něco kolem sedmi miliard lidí a přestože mám své poručíky a pomocníky i tak to není snadné. Jak si vůbec žije vaše rodina?" vysloví tu otázku. Tu otázku, na kterou nechci odpovídat. Ani za nic. Zvedne se ve mně vlna znechucení.
"Copak ani trochu nevíte, co se ve vaší zemi děje?" A pak si vybavím ta drobná písmenka na konci stránky. Ta, díky kterým jsem začala vládce nenávidět. A on... o tom neví? Na tom testu, příšerném listu papíru bylo drobným písmem napsáno "Sponzorováno vládcem". Pamatuji si to jako by to bylo včera.
Místo toho se ale Artur zatváří zmateně.
"O čem to mluvíte, Rosemary?"
Druhý pokus.
"Testování slušnosti, odvádění těch, co testem neprošli. Nic?"
Vsadím se, že usilovně přemýšlí. Kdybych viděla do jeho hlavy, určitě spatřím rotující kolečka a přepálené spoje. Místo toho si ale povzdychne a zavrtí hlavou.
"Nemám ani tušení, o čem jde řeč."