ZÁKONY SLUŠNOSTI [DOKONČENO]

Epilog

V následujících letech jsme podnikli mnoho projektů. Artur mě pověřil svým rádcem. Když se měly konat nějaké změny, všechno se mnou a Trevorem projednával. Vlastně jsme vládli tak nějak všichni tři, přestože on byl ikona a hlava Země míru. Mnozí lidé utrpěli velkou škodu a nám se až překvapivě hladce dařilo problémy řešit. Pomalu se nám dařilo srovnávat rozdíly mezi chudáky a lidmi žijících v přepychu. Pro bohatší jsme krátkodobě zvýšili daně a ze státního rozpočtu jsme pak budovali sirotčinec. Asi právě trable, které zastihly oblasti převážně v bývalé Evropě, celou Zemi míru sjednotily. Lidé byli silní a drželi pospolu. Našlo se spoustu šťastných zájemců, co se osiřelých dětí ujmuli. A děti zasaženy převýchovou - včetně mých sester... tedy, to byla další věc. U drtivé většiny se nám nepodařilo vyváznout bez následků. Ani Ester a Berenika už nikdy nebyly jako dříve. Z veselých děvčátek vyrostly nesmělé slečny, jejichž rány ovšem čas pomalu, ale jistě hojil.
Vzdělání bylo teď zcela na jiné úrovni. Místo pěti let byl nyní základní stupeň školy dlouhý osm let. Také jsme na žádost lidu nechali budovat spousty dalších škol, ať už základních, středních nebo vysokých.
Veškeré hodnoty byly změněny. Rušnou ulicí pod mým oknem se každým ránem nesla vůně čerstvého pečiva. Naše přátelství s Trevorem přerostlo v něco víc. Pevná pouta byla nenávratně zakořeněna v obou z nás. Bydleli jsme v obrovském paláci spolu s Arturem, jenž nám poskytl spoustu místa. Můj život dnes dostal úplně jiný nádech. Spoustu času jsem trávila v knihovně oprašováním starých svazků a taky v zahradě pod urostlým kaštanem. Často jsem nosila květiny na hrob svému otci. Stopy po mamince jsem nikdy nenašla, ale chovala jsem jí ve svém srdci. Vedle tátova hrobu stál dnes památníček nesoucí její jméno.
A co se vlastně dělo s tím ohromným palácem, jenž byl tak křečovitě zasazen do okolní krajiny? Dnes se po jeho bílých zdech šplhal břečťan a byl ozdobou celého města.

Šlo to pomalu a ztuha. Nad budováním země svobodné a šťastné jsme strávili celý náš život. Lid byl však spokojen. A to bylo náplní našich osudů.

Mou vášní je dnes psaní příběhů. Kratičkých i rozsáhlých. Vypisuji si tak svoji neklidnou mysl, plnou vzpomínek. Nebylo těžké najít inspiraci...
Hledám sama sebe a asi se nikdy hledat nepřestanu. Až ještě zestárnu a budu všem připadat sečtělá, asi všechny ty vzpomínky na mou bývalou rodinu rozfouká vítr jako písek, obrysy se rozmažou, hlasy budou zapomenuty. Třeba se jednoho dne probudím s tím, že si nebudu pamatovat matčinu barvu očí. Ale nikdy nezapomenu na to, čím vším jsme si my prošli.

"...a takhle to bylo."
Pohrávám si se zrzavými vlásky svojí dcery.
"A mami? Já se jmenuju podle tety? Myslela jsem, že to ona byla ten, kdo to všechno rozpoutal..."
Pousměji se nad tím sametovým hláskem.
"Zlatíčko, ano, jmenuješ se podle pratety Astry. V tom to všechno vězí - musíme se naučit odpouštět, víš? Astra to všechno dělala kvůli své životní lásce. Neboj se, to pochopíš až budeš trošku starší," chlácholím jí.
"Tak co? Už bychom to měly zabalit. Dala jsi pusu tátovi?" Káravě se na ní zamračím, když stydlivě zavrtí hlavou.
"Tak utíkej," zašeptám a sleduji její cupitavé krůčky když zamíří dát dobrou noc tatínkovi. Hned potom se vydá do postele a já v těsném závěsu za ní.
"Sladké sny, broučku," popřeji jí do ucha, po tom, co jí vtisknu polibek do vlasů.
"Dobrou, mami," slyším ji ještě říkat než zavřu dveře. Usměji se.
"Dobrou noc," odvětím a s těmi slovy zhasnu světlo.

Naše životy zasáhly nepokoje. Utvářela se minulost, přítomnost i budoucnost. Byli jsme ovlivněni náhlým zásahem do našich osudů, avšak naše činy to neovlivnilo.
Objevili jsme v nás nejen pouhou špetku odvahy. Nabyli jsme zkušenosti.
Zůstali jsme silní.
A taky vždycky zůstaneme.