Mistake [m.yg + p.jm]

∗9∗

,,Hele, Kooku? Nevíš, kde je na Rudém náměstí kavárna Dawn Coffee?"

,,Vím. Je to luxusní kavárna hned vedle obchodu s bonbóny. Pozval tě tam Yoongi?" škádlil mě Jungkook.

,,Ano, ale právě nevím, kde to je. Nemohl by jsi mě tam doprovodit?" zeptal jsem se nervózně.

,,To je jasný! Pěšky tam budeme asi za 15 minut. Kdy tam máš být?"

,,Ve tři. Mohli by jsme se jít pomalu chystat, nemyslíš?"

Jungkook jen kývl. Zvedl jsem se ze židle a běžel jsem po schodech nahoru přímo do koupelny, která byla hned vedle našeho pokoje. Začal jsem si česat a všelijak upravovat své vlasy. Vyčistil jsem si zuby a neustále jsem se na sebe musel dívat v zrcadle, jestli vypadám v pohodě. Viděl jsem na sobě tolik nedokonalostí. Proč jsem tak ošklivý? Za chvíli se v koupelně objevil Jungkook a sledoval mě tázavým pohledem.

,,Můžeš mi říct, co ti na tom tak dlouho trvá? Vyvoláváš v tom zrcadle snad ďábla?" zeptal se řečnicky Jungkook a já se na něj nervózně otočil.

,,Jo, promiň. Já už jdu," prošel jsem kolem něho a šel rovnou po schodech dolů. Poznamenal jsem, jak se Jungkook pousmál a hned mě následoval. V předsíni jsem si začal obouvat boty, za mnou se doplazil Jungkook a já se naposledy shlédnul v zrcadle.

,,Můžeme?" ozval se Jungkook, když byl vypravený.

,,J-jasně," odpověděl jsem. Působil jsem hodně nervózně a vsadím se, že si toho i Jungkook všiml. Jak by taky ne. Třepal jsem se, každou chvíli jsem se musel shlédnout v zrcátku a už od pohledu vypadám, jakobych před chvíli spatřil noční můru.

Cestou jsme se zkoušeli bavit, jenže jsem chvílemi koktal, takže jsme spolu moc slov neprohodili. Dělalo se mi špatně a začal jsem mít takový zvláštní pocit v břichu od toho, jak jsem se styděl. Po asi 10 minutách chůze mě z ničeho nic chytl Jungkook za ruku. Propletl své prsty mezi mé a spokojeně šel dál. Kvůli tomu jsem začal být nervózní ještě víc a nevěděl jsem vůbec, co v tu chvíli dělat. Podíval jsem se vyděšeně na naše propletené ruce a pak ihned na Jungkooka. Všímal si svého. Podíval se na mě a usmál se. Usmál se tak nádherně, že jsem se jen snáze udržel, abych ho ze všech sil neobjal. Byl tak roztomilý. Stydlivě jsem od něho odvrátil pohled a sledoval obchody, které jsme míjeli. Bylo mi s ním o hodně lépe. Pár slov jsme ještě cestou prohodili, ale když jsme přišli na Rudé náměstí, začal jsem panikařit a Jungkook se mě snažil uklidnit. Ukazoval jsem na každou druhou kavárnu a ptal jsem se, jestli je to ta, v které se máme setkat s Yoongim. Nakonec, když jsme k ní přišli, popřál mi hodně štěstí a odešel. Jak mi to jen mohl udělat? Nemůže jen tak odejít a nechat mě tu! 

Ah, tak asi může.

Otevřel jsem dveře kavárny a vešel dovnitř. Začal jsem pociťovat strach. Tak strašný pocit jsem dlouho neměl. Na naše setkání jsem se těšil, ale z té nervozity mi bylo špatně. Polkl jsem a začal procházet luxusně zařízenou kavárnu. Nebyla nijak moc dlouhá a dalo se tady celkem dobře vyznat. Díval jsem se pozorně na každý stůl, okolo kterého jsem prošel, ale zatím nikdo nikde. Procházel jsem celou kavárnou, ale ani koutkem oka jsem nezahlídnul Yoongiho. Podíval jsem se na displej svého mobilu, abych zkontroloval čas. Je několik minut po třetí. Takže jde Yoongi pozdě, nebo si ze mě jen dělal srandu? Jen tak jsem tam uprostřed kavárny stál. Byl jsem zklamaný, jelikož jsem si myslel, že vážně nepřijde. Když už jsem si myslel, že to vzdám a odejdu, tak mě někdo chytil zezadu za rameno. Otočil jsem se a tam stál překvapivě Yoongi, kdo jiný. Ztuhl jsem na místě a ze mě nevypadlo jediné slovo. Do háje, zklidni se už Jimine.

,,Ahoj, já jsem Yoongi, ty musíš být Jimin, že ano?" usmál se na mě, když si sundal roušku a já zrudl. Myslím, že to nezvládnu. Je hezčí než na fotkách a jeho pohled je tak okouzlující. Na první pohled mi připadal mile. Zíral jsem na něho a snažil jsem se nalézt vhodná první slova.

,,A-ahoj," vypadlo ze mě. Dobrá práce Jimine, víš jak se zdraví.

,,Půjdeme si sednout?" Yoongi se podíval na volný stůl, ležící kousek od nás. Než jsem mu na to stihl odpověděl, pevně mě chytl za zápěstí a vedl mě k tomu stolu. Sedli jsme si na pohodlnou sedačku, která byla u zdi a já se začal červenat ještě víc, jelikož Yoongi seděl strašně blízko vedle mě. Nevěděl jsem co dělat, abych byl konečně v klidu. Tak strašně mě to překvapilo, že jsem se začal červenat.

,,Vypadáš nervózně. Děje se něco?" zeptal se Yoongi. Já jestli vypadám nervózně? Tady je někdo génius myslím.

,,Promiň, stydím se před lidmi, které ještě neznám."

,,Prosím tě, to nemusíš. Za chvilku si na mě určitě zvykneš. Stačí být sám sebou," řekl mi mile a napřáhl ruce, aby mě mohl obejmout. Zpanikařil jsem, proto jsem dál ztuhle seděl a civěl na něho jako na zjevení. Objal mě, bez toho, aniž bych nastavil ruce nazpátek a jemně mě poplácal po zádech.

,,Jsi roztomilý," pošeptal mi do ucha a já se zachvěl vzrušením. Proč mi tohle dělá? Nemůže mě vzrušovat hned na prvním setkání! Když mě pustil, začal si prohlížet lístek s nápoji a dezerty a přisunul se ke mně blíž, abych tam viděl taky.

,,Tak co si dáš? Chceš něco k jídlu?" Naše stehna se dotýkala a já se snažil schovat můj hrbol v rozkroku pod mé dlouhé tričko.

,,Já si dám jen kávu. T-tuhle, prosím," usmál jsem se a Yoongi mi úsměv opětoval.

,,Fajn, tak já to objednám," řekl mi a odkráčel pryč. Oddechl jsem si a pohodlně jsem se roztáhl na sedačce. Chová se takhle Yoongi ke všem?

Po chvíli se Yoongi vrátil s kávami pro mě i pro něho a sedl si opět velmi blízko mě. Nevím proč, ale už jsem se celkem přestával stydět. Začali jsme se bavit o různých věcech a rozvíjet je. Měl pravdu, vážně mě rozmluvil a jsem za to rád. Jenže potom řekl Yoongi něco, co jsem vůbec nečekal.