Mistake [m.yg + p.jm]

∗20∗

Byl jsem totálně v šoku. Byl jsem v tuhle chvíli totálně zmatený a nevěděl jsem, na co reagovat jako první. Ty srdíčka, které mi tam napsal a to, jak hezky se ke mně přes chat teď zachoval, nebo ta fotka a celkově to, jak velký zájem o mě má. Chtěl jsem mu odepsat také nějak hezky, jen jsem netušil jak, proto jsem se usilovně snažil něco vyplodit. Naštěstí Yoongi nebyl již online, proto jsem mu mohl napsat více zpráv, které jsem si mohl předem rozmyslet.

Park Jiminie: Promiň mi to, zdržel se u mě Jungkook, proto jsem nevnímal Facebook ㅠㅠ

Park Jiminie: Také mi už teď chybíš Yoongie~ 💕

Park Jiminie: Co se týče té fotky, tak se nezlobím~

Park Jiminie: Popravdě..

Park Jiminie: Když jsem se probudil, tak jsem se vyfotil také, takže mě to vůbec nevadí~

Park Jiminie:

Park Jiminie: Vidíš? 💕

Park Jiminie: Každopádně..

Park Jiminie: Pokud ti ta středa vyjde, tak bych byl moc rád 

Park Jiminie: Končím brzy, takže se můžeme domluvit~

Když jsem neměl vůbec nápady, co bych mu mohl dál psát, povzdechl jsem si a od stolu jsem se přemístil rovnou do mé postele, kde jsem se roztáhl po celé její délce a pořádně se zamuchlal do polštářů a dek, aby mi bylo teplo. Nechtělo se mi nic dělat a neměl jsem na nic náladu. Byl jsem tak šťasten, že jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na Yoongiho a jeho zprávy. Sledoval jsem strop a neustále nad tím vším přemýšlel. Neměl jsem vůbec ponětí o čase a i tak jsem se rozhodl, že půjdu spát, jelikož jsem byl z dnešku dost unavený.

~~~

Je tak strašně krásný a roztomilý. Je milý a laskavý. Vážně se mi tak moc líbí? Mám ho rád, ale můžu říct, že ho mám rád víc, než jen jako kamaráda? Co to se mnou udělal? Proč ho nemůžu dostat z hlavy?

Vzbudil jsem celý zpocený na zvonění mého budíku nastaveného na 6 hodin ráno a snažil jsem se zvednout do sedu. Vypnul jsem budík a odhodil jsem svého plyšového delfína na zem.

,,Opět sen o něm," povzdechl jsem si a následně jsem se rozeběhl do koupelny, abych se upravil a trochu ze sebe spláchl kapky potu.

Když jsem si myslel, že jsem hotov s hygienou a přípravou, tak jsem se jako obvykle šel ještě nasnídat a poté jsem šel čekat před dům na Jungkooka. Kook je ranní ptáče, proto je obvykle on ten, který před mým domem čeká. Tentokrát tady však nebyl. Bál jsem se o něho, jelikož byl už čas, abych se vydal na cestu do školy. Kdyby byl nemocný tak by napsal, proto jsem se rozhodl, že mu půjdu naproti.

Čím dál víc jsem se blížil k jeho domu, tím víc jsem se o něho bál. A nebál jsem se zbytečně. Zahlédl jsem Jungkooka a já jsem ztuhl na místě, když jsem na vlastní oči viděl, co se právě dělo. Jungkookie nebyl totiž sám. Kolem něho byla parta kluků, kteří ho mlátili a snažili se mu sebrat jeho batoh. Ruce jsem dal v pěst a i když jsem se bál, rozběhl jsem se proti nim. Když si mě všimla parta kluků, která šikanovali Kooka, zpanikařil jsem a uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co bych měl teď udělat. Měl jsem až moc velký strach na to, abych je zahnal a byl jsem moc slabý na to, abych to vyřešil násilně. Kook byl v šoku, když mě zahlédl a já si získal pozornost party kluků.

,,N-nechte ho být!" zařval jsem na ně a snažil jsem se nenechat na sobě znát strach, jenže se mi třepali nohy i ruce, proto jsem začal pochybovat o tom, že z tohoto nějakým způsobem vyvázneme.

Na to se začala parta kluků hlasitě smát a já byl blízko toho, abych se z toho všeho rozplakal. Nevnímal jsem jejich posměchy, jelikož jsem se bál o Jungkooka. Za nic na světě ho nechci ztratit. Myslím, že jsme v koncích.

Když jsem si myslel, že to je náš konec a byl jsem plně připraven na bolest, která měla přijít ranou pěstí, se objevil někdo neznámý, který kluky zahnal tím, že se na nich vrhl násilně. Měl jsem celou dobu zavřené oči, ze kterých se mi začali hrnout první slzy na povrch, proto jsem pouze slyšel, co se dělo. Nechtěl jsem je otevírat a vidět odřeného Jungkooka plného krvavých ran, v slzách a ve strachu. Nechtěl jsem sledovat, jak někdo někoho bije. Bylo mi z toho všeho již zle. I přesto jsem je otevřel a jak jsem očekával, tak jako první, co jsem zahlédl byl Kookie, jak utíká se slzami v očích ke mně. Pevně jsem ho sevřel v náručí a cítil jsem, jak mi jeho slzy stékají po rameni. Neudržel jsem se a mé další slzy se dostávali na povrch, až z toho vznikli hlasité vzlyky.

,,H-hyung," dostal ze sebe přes vzlyky Jungkook.

,,U-už je všechno dobrý, jsem tu pro tebe, Kookie. Už se ti nic zlého nestane," hladil jsem ho po zádech a snažil jsem se ho uklidnit.

Trvalo celkem dlouhou dobu, než jsme se oba dva uklidnili. Když nastalo téměř úplné ticho mezi námi, vzpomněl jsem si na tu neznámou osobu, která nás z toho dostala. Když mi Jungkook vletěl do obětí, nezahlédl jsem již nikoho, takže zřejmě musel odejít. Jungkook se ode mě odtáhl, usmál se a věnoval mi upřímný pohled.

,,H-hyung," vydal opět ze sebe slabým hlasem Jungkook.

,,C-copak se děje?"

,,Yoongi," řekl pouze a já ztuhl.

,,C-cože?"

,,Yoongi nás zachránil."