NYR

1. Kapitola

Lewis:

„Lewis Clark?" nakoukl přes složku na mě a zase zpátky do ní. „Představoval jsem si vás... jinak... No, snad budete nápomocný." Zavřel složku a položil ji na stůl. „Právě jste se přestěhoval?" „Ano, bydlel jsem v Iowě a potom v Kanadě." „Proč teda New York? Z přírody jste vlezl do betonového království." „Chtěl bych se přidat k oddílu proti Rebelům." Nechápavě na mě pohlédl. „Chlapče, jsou tady chlapy, co mají dva metry a nechtějí tam jít. Proč ty bys sakra měl? Budeš snadná kořist." „Nejsem chlapec a určitě vás překvapím. Chci do toho oddílu." Zaváhal, ale nakonec přikývl a dal mi podepsat nějaké papíry. Sám jsem si říkal, že jsem blázen, ale jinak by můj život byl děsně nudný. Každé ráno jsem si dával kávu ve Starbucks. Příšerně mi chyběla kanadská kavárna CC Jitters, ale káva jako káva a za ty peníze by měla být dobrá. Potom pracuju a sedím doma, zase pracuju a opět sedím doma. Všechno v mém životě se motalo kolem práce a mojí sestry Heather. Ona a práce, bylo to jediné, co mě udržovalo od domova s neustálého lenošení. Chytat New Yorské Rebely? Proč ne? Bude to mé jediné zpestření dne. A když se mě někdo zeptá, jaký si měl den, nemusím říkat, že nudný nebo si vymýšlet, že byl zajímavý, přesto že nebyl. Teď bych říkal pravdu rád.

Abych lépe vysvětlil, o jakou práci jde, tenhle oddíl byl vytvořen pro speciální skupinu kriminálníků. Nazýváme je New Yorkští Rebelové, nebo zkráceně Rebelové, i když oni samotní se podepisují dokonce jenom NYR. Proč? Je to dost doslovné. Žijí si bez dodržování zákonů na místě, kam se bojí i policie. A když přijdou do města, ulicemi vládne panika, protože každý ví, kdo jsou. Ti, co se jich bojí, se jim vyhýbají a ti, kteří ne, je chytají, jako teď budu já. Proslýchá se, že policie je na Rebely krátká a většinou po nich nachází jenom nasprejované tři písmena NYR. Musí si své dílo podepsat, neboť se pyšní svou prací. Zda je to pravda nebo ne, nevím. To nejdůležitější na tom bylo, že se jich bojí i policie. Náš oddíl vznikl proto, že máme dělat práci, které se ostatní policisté bojí.

Vešel jsem do kantýny a sledoval pohledy policistů, co už dělají svou práci pouze jen z povinnosti a nejradši se cpou koblihami právě na tomhle místě. Museli si říkat, že jsem jenom další mladý kluk, co se snaží hrát na hrdinu a možná je to směšné, ale třeba jím být chci. Nemyslím toho, co má super schopnosti, i když by to bylo strašně super. Ale udělat něco, jako je záchrana života, to by bylo opravdu něco.

Najednou do mě někdo vrazil ramenem, když prošel kolem. „Nestůj tady prcku, než se ti něco stane," řekl zlým hlasem a já si uvědomil, že kromě toho, že vážím polovinu toho, co oni, oni tady pracují už několik let a zřejmě nováčky rádi nemají. Radši jsem si šel pro kávu. „Ahoj," řekla mi milá blondýnka na krátko. Pozdravil jsem ji a usmál se. Vypadala až moc slušná a hezká na policistku, což mě opravdu překvapilo, potom, co jsem viděl ostatní policisty. „Ty jsi tady nový?" „Ano, právě jsem se přestěhoval z Kanady." „Myslela jsem si to. Přízvuk ti zůstal," zasmála se. Byla dokonce až roztomilá, ale jestli mě chce sbalit, zřejmě bych jí měl sdělit, že jsem gay. „Jsou věci, které se prostě nemění." „A co se v tvém životě změnilo, kromě bydliště?" „Řekl bych, že náplň práce, ale kriminálníci jako kriminálníci." Zarazila se. Zdá se, že tuhle práci moc lidí vážně dělat nechce. „Přihlásil ses k oddílu proti NYR?" „A proč ne? Nebojím se jich." S úsměvem zavrtěla hlavou. „Možná proto, že ses s nimi ještě nikdy nesetkal." Jo, to byl detail, který byl až příliš pravdivý na to, abych ho přehlížel. „A ty jo?" „Jednou a stačilo mi to... Musím jít, ale až je potkáš ty, drž se. Ráda bych tě tu ještě někdy viděla... Jo a mimochodem, jsem Elle." „Lewis." „Já vím," usmála se a odešla.

Jen, co jsem dopil kávu, ke mně zamířil o něco starší blonďatý policista s ostrými rysy v obličeji. „Lewis Clark?" „Ano?" Lehce se usmál. „Jsem Lawrence Hall, jsem velitel A-NYR, tím pádem, jestli se tam dostaneš, tvůj nadřízený." „Těší mě," potřásl jsem mu rukou. „Často nám členi A-NYR nepřibývají, proto není žádný celkový vyřazovací výcvik, ale i tak si musíme otestovat nováčky, abychom proti těm šmejdům neposlali více méně bezbranného poldu. Zítra ve dvě ať jsi tam, druhé patro. A vezmi si něco pohodlnějšího než džíny." Bez dalšího slova jsem přikývl a Hall s rozloučením odešel. Začínal jsem se obávat, aby mě tam vůbec vzali. Kondičně jsem na tom nebyl špatně, obzvlášť, co se týkalo vytrvalosti, což nejspíš hodně poldů odsud postrádalo, jak jsem si všiml, když jsem si prohlížel nové kolegy.