NYR

12. Kapitola

Lidi, moc moc se omlouvám, za chybu v NYR. Jak jsem to psala po dlouhé době, popletla jsem si jména. Místo přezdívky Ward jsem psala příjmení Luciena a to Wright. Zní to podobně, no. Už aspoň vím, že si mám dát větší pozor při výběru jmen. Snad to nikomu nepokazilo dojem nebo ho to nedopletlo. Opravovat to už nebudu, ale od teď to bude zase správně.

Lewis:

Ne, tys prostě nemohla počkat. Zabořil jsem obličej do dlaně. Přísahám, že se mi chtělo brečet. Kdyby to nebyli Rebelové... Ale jsou a tak se o to musím postarat, i když to bude těžší.

Vběhl jsem na policejní stanici. Viděl jsem, jak se Felicity, Hall a pan Jenkins o něčem baví, všichni ale postřehli mou pozornost. „Clarku, nemáte tu, co dělat," řekl hned neutrálně můj nadřízený. „Já vím, ale vy zase víte, že mezi unesenými byla moje sestra." Otočil se hned na Felicity, protože věděl, od koho to vím. „Foley, tohle je pro zatím tajná informace. Nemůžete je jen tak troubit do světa," vztekl se hned Hall. „Myslím, že o tom rozhoduju já, Halle," řekl sebejistě Jenkins. „Má pravdu, tohle je tajná informace a nesmíte to dělat... Ale v případě tady Clarka, myslím, že jste neudělala tak zle... Bohužel, ale s vaším suspendováním nic nemohu udělat." „Promiňte, ale jak že nemůžete?" „Vaše suspendace šla přímo do rukou mého šéfa. Možná tady mám vás všechny na starost, ale nám taky někdo rozkazuje, nemyslete si. Nemohu suspendování jenom tak zrušit. Je to podepsaný papír, který se založí do databáze, až po vypršení doby." „Tak co mám dělat?!" „Clarku." „Čekat další čtyři dny, než budu moct zachránit svou sestru?!" „Clarku," zopakoval to znovu. „Do té doby bude mrtvá!" vztekl jsem se. „Clarku!" přeřval mě konečně pan Jenkins. Hned se ale uklidnil, jako by se nic nestalo.

„Chápu vaše obavy. Ale nemůžete být povolán do služby, než uplyne doba suspendace... Nemusíte se bát. Zachráníme je. Jsme připraveni přistoupit i na výkupné, jen aby se nikomu nic nestalo. Nasadíme na to všechny, co to jen jde, ať už jsou z A-NYR nebo obyčejní policisté. Nemusíte se bát." „Ale, co když se prostě bojím? Můžete tam nasadit klidně všechny, stejně mě ten strach nepřejde." Naštvaně jsem se vytočil na patě a mířil pryč. Za zády jsem jen slyšel, jak by mi Hall ještě navýšil suspendování za drzost. Toho už bych fakt taky nejradši něčím praštil.

Sono:

„Pořád to nechápu. K čemu máme rukojmí? Nepotřebujeme prachy. Topíme se v nich." „Nejsem si jistý. Mám ale dojem, že Cox chce jenom ukázat svou moc. Dnes je přece jen ten den," odpověděl jsem mu. Následoval mě dál k rukojmím. Normálně k nim nikdo nesmí, pokud nejste synovec vůdce, že ano? Hezky jsem je obešel. „Šest lidí... Kolik tak chce? Šest mega?" zeptal se Ward. „Nemám páru," odpověděl jsem a zahleděl se na jednoho z rukojmích. Dřepl jsem si k mladé brunetce. Její výraz se mi nelíbil. Byl zaskočený, jako by věděla něco, co by mě zajímalo. Co to sakra znamená? „Odkud tě znám?" zeptal jsem se. „Nevím. Já tebe neznám," odfrkla. „Ta drzost mi někoho připomíná," zasmál se Ward, když v tu chvíli nám to došlo. Podívali jsme se na sebe. „Ty máš brášku poldu, co?" zeptal jsem se. „Ne," opět odsekla. „Nemusíš lhát. Vím to dost dobře." „Mám vůbec chtít vědět, proč?" „Nemyslím si, že se můžeš ptát na všechno, co cheš... Víš, vůbec s kým mluvíš?" „S Rebelem," odsekla. „Fajn, jak myslíš," vstal jsem a šel k Wardovi. „Pojď, jdeme." „Znáš ho, že jo?" zeptala se za mými zády. „Znáš mého bratra," řekla jistě, přece jen trochu žalostně. „Znám."

Ležel jsem u Warda v pokoji a házel si s tenisákem. „Takže ta holka dole, je Lewisova sestra," řekl a chodil ze strany na stranu. „Jo." „A Lewis ji nejspíš přijde hledat." „Jo." „Tak to aby sis začal uklízet pokoj." Zle jsem se na něj koukl. „Věř, že tím tenisákem to bude bolet víc než polštářem... Teď nemám na vtípky náladu." „Chceš, aby sem přišel?" „Asi ne... Byl by v hodně velkém nebezpečí." Neustále mě sledoval. Zřejmě to znamenalo, abych pokračoval. „Ale jinak ho vidět chci... Chápej, nemůžu se na něj zlobit. Nejen, že vlastně nic neudělal, ale i když mě to bolelo, nemůžu se na něj zlobit, protože to prostě nejde... Furt na něj myslím, Warde. Přísahám, že mám občas chuť si prostřelit hlavu, aby ty myšlenky na něj aspoň na chvíli zmizely... Být mu na blízku..." „Prostě by to nebylo dobré," doplnil mě. „Jo." „Ale on přijde. Přijde si pro ni, ať už ho to bude stát cokoliv." „Právě toho se bojím... Nechci, aby umřel." „Tak uděláme to, co vždycky... Zachráníme mu zadek." „Na to, že jsi bisexuál, používáš až podezřele často zadek," zasmál jsem se a vstal. „Moc vtipný. Tak chceš to slyšet nebo ne?" „Chci."

„Takže ty chceš, abychom pomohli utéct jeho sestře?" „Tak nějak. Ten tvůj policajt je suspendovaný. Pokud policie udělá zásah, on tam nebude." „Tím lépe pro něj." „Ale jak moc pro něj bude dobré, kdyby tady ta holka umřela? Stačí jedna kulka. Může to být ostrý," zapálil si a potáhl. „A my ji chránit nemůžeme... Ale on by mohl." „Počkej... Ty fakt navrhuješ, aby on... Ne, ne a ne. Nepřivedu ho sem," naštval jsem se. „Schováme ho. Osvobodíme tu holku a on ji ochrání při útěku... Snad nechceš, aby tě Cox při tom viděl?" Nelíbilo se mi to. Sakra, že nelíbilo. Ale měl pravdu. Ona musela pryč. Cox byl schopný zabíjet rukojmí, jen aby dosáhl svého. Mohla by klidně umřít ve stínu nejohavnější duše, tady vůbec. Sama by utéct nedokázala. A nás s ní nesmí vidět. Přivést ho sem bude šílené, ale taky nejspíš jediné možné.

Lewis:

Šel jsem domů ze stanice. Byl jsem naštvaný a smutný zároveň, ale nejvíce jsem měl strach. Bez ní bych byl úplně sám. Ne tedy doslova, ale bez ní by mi to tak přišlo. Zahnul jsem do menší uličky. Byla to zkratka, která vedla přímo na ulici, kde bydlím.

Z ničeho nic na mě z rohu někdo vyskočil a tvrdě mě přimáčkl ke zdi. Podíval jsem se mu do tváře. Byl to Lucien. Mohl jsem být jakkoliv zamilovaný do Ryana, když tu byl on, utápěl jsem se jen v jeho očích, byl kouzlen jeho ostrými rysy v tváři a nemohl zastavit třes rukou ani zpomalit rychlý tlukot ruce, když stál poblíž.

„Co mi chceš?" zeptal jsem se. „To asi těžko bude přepadení po té bance," dodal jsem naštvaně. Možná jsem na něm mohl oči nechat, ale tohle jsem mu nemínil odpustit. „Hele, za to co se stalo v bance, nemůžu. Kdybys nebyl suspendovaný, možná bys věděl, že jsem je nevedl já." „Nevedls je? A jak sakra víš, že jsem suspendovaný?!" Žduchl jsem jej od sebe, aby nestál tak blízko. Celou dobu jsem měl chuť ho spíš přitáhnout blíž, ale ten vztek byl silnější. „Neřešme hlouposti... Chci pomoct tvojí sestře pryč. Máme plán, ale musíš na něj přistoupit sám a nesmíš o tom nikomu říct." „Proč chceš zachránit moji sestru? Jsi nějaký zatracený anděl mojí rodiny, či co?" „Ne, jen prostě..." zamlčel se. „Chceš jí pomoct nebo ne?" Neváhal jsem. Udělal jsem kvůli sobě dost blbostí. Kvůli ní jsem byl schopný udělat šílenosti.