NYR

16. Kapitola

Jo, žiju a ještě stále jsem psaní nezabalila, takže tady je další kapitola :D

Sono:

„Fajn rozhovor," zasmál se a odešel. Jaký rozhovor? O čem si povídali, že to bylo tak strašně zajímavé? Přilehl jsem si k němu na postel a nenápadně se ho na to začal ptát. „Co jste dělali, zatím co jsem tu nebyl?" „Nic zajímavého." Nic zajímavého? Dělá si srandu? „Ward říkal něco jiného." „Ward toho napovídá." Čím dál tím víc mi přišlo, že se to snaží zakecat. Rozhodl jsem se mu říct, co si myslím a na druhou stranu ho nechat vydusit tajemstvím. To by mohlo fungovat na někoho tak hodného, jako je on. „Ty zřejmě taky. Zakecáváš to... Ale nebudu to řešit. Už mě to nezajímá." Přetočil jsem se na záda. Chvíli byl ticho. Můj plán nejspíš zabral. „Hele... Nebavili jsme se o ničem špatném nebo tak. Nechci ti to říct, protože mám strach." Přetočil jsem se zpět na bok čelem k němu. „Proč? Co tak těžkého to může být, že to ani neřekneš?" Čekal jsem všechno, opravdu všechno, ale tohle bylo na úplném konci seznamu. Čekal jsem, že se otočí na záda, uteče, z ničeho nic umře nebo se zasměje a řekne, že si dělal srandu, ale tohle? Rychle mě políbil. Jeho tváře byly celé rudé studem. Najednou, jako by si uvědomil, co udělal. Zvedl se z postele a začal se omlouvat, jako by udělal něco fakt hrozného.

„Promiň, to byla fakt hloupost. Strašná hloupost! Vždyť mám přítele, co blbnu, proboha," řekl žalostně a stoupl si ke komodě zády ke mně na druhé straně pokoje.

Lewis:

Já jsem tak blbej, tak! Byl jsem na sebe naštvaný, jako snad nikdy. Co blbnu? Mám kluka, který je přece... fajn, ne? I Heather se líbí. Myslí si, že se k němu hodím. Co by asi tak řekla, kdybych jí řekl o Lucienovi? Určitě by šílela a říkala, že jsem se zbláznil, že se ze mě stane taky kriminálník a kdo ví, co všechno. A už vůbec, jak by asi tak vypadala naše budoucnost? Jsem policajt, dokonce skvělý policajt. Jsem v oddílu A-NYR a on je první následník na post vůdce NYR. Jsem blázen.

„Miluješ toho kluka?" zeptal se. Nemohl jsem se ani otočit, jak jsem se styděl. „Jo... možná," zamyslel jsem se. „Já vlastně nevím," řekl jsem zoufale. Slyšel jsem za sebou kroky. Co to dělá? Proč jde ke mně? Ať ani náhodou nepočítá, že bych se mu teď podíval do očí. Z přemýšlení nad tím, co udělá, mě vyrušily jeho ruce, které mi obmotal kolem těla. Ztuhnul jsem. Chvíli na to mě políbil z boku na krk a zajel mi rukou pod tričko. Bože, vím, že bych mu to neměl dovolit, ale nemohl jsem si pomoct. Pohladil mě po břichu a podbříšku a zase ji vytáhl. „Myslíš si, že ho miluješ?" zeptal se znova. Ach ten šmejd vypočítavý. Tak tohle měl v plánu. Šíleně jsem toužil po dalším doteku. Kdyby mě byť jen na vteřinu znovu obejmul, vykouzlil by mi tím nejen úsměv na tváři. Možná je čas jít s pravdou ven."

„Asi ne dost, když mi nedáš spát." Chytl mě za ruku a přiměl mně se tak otočit. Přemýšlel jsem, jak trapné mu bude pohlédnout do obličeje po tom trapasu, ale nestihl jsem se mu do něj ani podívat, jak mě rychle začal líbat. Byl to tak neuvěřitelně příjemný pocit. Myslel jsem si, že miluju Ryana, ale teď mi začalo docházet, jak strašně jsem se mýlil, a že to vlastně ani láska nebyla. Zato tohle? Posadil mě na komodu a rukou mi zajel do vlasů. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se líbal s klukem, kterého jsem ještě do nedávna chtěl zatknout.

Odtáhl se. Chytil mě za ruku a stáhl mě z komody. Bylo jasné proč. „Chceš pokračovat?" zeptal se mile a stále se pomalinku sunul k posteli. Je tak vypočítavý, až jsem se tomu musel zasmát. „Už ani vteřinu nechci čekat," žduchl jsem ho do postele. Možná ho to překvapilo, ale hodlal jsem mu ukázat, že ne vždycky jsem ten hodný a správný.

Svalil mě pod sebe a skoro furt se tomu roztomile smál. „Co je tak směšného?" „Nic... Jsem jen šťastný... Šťastný," řekl a vyhrnul mi tričko. „Že se to," políbil mě na hruď, „konečně," opět mě políbil, tentokrát o něco níže, „stalo," a nakonec na podbříšek. Usmál jsem se nad tím. Tohle prostě nemohl být zločinec, a jestli jo, tak jsem se rozhodl. Bude to můj zločinec.