NYR

8. Kapitola

Lewis:

Už jsou to čtyři dny, co jsem suspendován. Ne, že bych nějak pokročil od sledování televize, ale aspoň jsem ji výrazně omezil a čas začal trávit víc s ostatními.

Pozvali jsme Felicity k nám na večeři a myslím, že se z ní a Heather staly velké kamarádky. S úsměvem jsem sledoval, jak se baví o oblečení a strašně si skáčou do řeči, co mají a nemají rády. „Promiň, to asi není nejlepší téma k večeři," řekla se smíchem Felicity. „Ale ne, to je v pohodě. Jsem rád, že si rozum..." Přehlušil mě zvonek. Najednou bylo ticho. „Kdo by to teď večer mohl být? Čekáš ještě někoho?" zeptal jsem se setry. Ta jen s úsměvem vstala. „Vlastně ano," pospíchala ke dveřím. Už jen podle hlasu, když se přivítali, jsem věděl, že ten hlas znám. „Děje se něco?" zeptala se potichu. „Možná," přimhouřil jsem oči. Když jsem viděl vycházet sestru z poza rohu, nevydržel jsem napětí. „Heather, koho si..." Zastavil jsem v půli věty. „Doufám, že to nevadí, pozvala jsem ještě jednoho hosta, mého kamaráda Millese." „Mě teda rozhodně ne," řekla mile Felicity, ale já se na to zřejmě díval blbě. „Nachystám ti jídlo, sedni si."

Po večeři jsme seděli u sklenky vína v obýváku. Heather vždycky nenápadně prohodila, jak jsem v něčem strašně šikovnej. Asi myslela, že to vypadá nevinně, ale bylo mi přesně jisté, o co se chystá. „Heather, promluvíme si?" řekl jsem příjemným hlasem, ale i tak všichni zpozorněli. „Jo," usmála se, vstala a šla za mou do vedlejší místnosti. „Co si sakra myslíš, že děláš?!" vyjekl jsem trochu. „Nevím, o čem to mluvíš." „Ale víš." „Fajn, a co? Je hodný a určitě ti s ním bude dobře." „Nepotřebuju, abys mi sháněla kluky! Nejsem zoufalý! Dokážu si někoho najít i sám." Složila ruce na prsou. „Vážně? Kdy naposled si viděl toho, s nímž nemůžeš být?" „Pár dní." „A jak je to dlouho, co jste si psali?" „Dlouho jejda!" Nasadila smutný výraz. „Už to chápeš, Lewisi? Prostě asi nemáte být spolu. Možná je on šťastný, ale ty nejsi. Potřebuješ někoho, s kým budeš šťastný i ty... A přiznej, on by tě dokázal udělat šťastným." S těmi slovy odešla zpátky. Musel jsem tam zůstat sám, necítil jsem se dobře. To, co mi řekla, mi trochu ublížilo, i když to tak nechtěla. Řekla mi pravdu, kterou jsem nechtěl slyšet.

Oknem jsem prolezl na schody. Chladný vánek mi dělal dobře. Rozhlédl jsem se po ulici. Jedinou společnost mi dělala tma a ticho, než mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy. „Dneska jsi nějaký smutný." Jemně jsem se nad tím usmál a sedl si do okna. Jak tohle ví? Co kdyby to byl Milles? „Mám pro to důvod." „A řekneš mi ho?" Napsal jsem několik slov, když jsem uslyšel za sebou kroky! Rychle jsem skryl telefon a otočil se. „Nevylekal jsem tě?" „Trochu," řekl jsem smutně a uvolnil mu místo vedle sebe. Než se stihl posadit, smsku jsem smazal a telefon strčil do kapsy mikiny. „Trochu jste se se ségrou nepohodli, co?" „Trochu. Jsme sourozenci, to k nám nejspíš patří." „A kvůli tomu jsi tak smutný?" „Nejsem smut... Dobře trochu jo. Řekla něco, co se mi nelíbilo." „Něco jako co?" Zachtělo se mi mu to říct, ale rozmyslel jsem si to. „Nech to plavat." „Chápu, nic mi do toho není." „Ale tohle jsem říct nechtěl!" vyjekl jsem a on se začal smát. „Já vím, byla to taková malá provokace a myslím, že se povedla." Chvíli mezi námi bylo ticho. Cítil jsem se trapně, když za mnou přišel a já ho jen odbil. Jako bych byl nějaká urážlivka. „Řekla mi, že bych měl změnit svůj život, jinak budu nešťastný." „A to přesně v čem?" „V lásce." „Lásce?... Je tu někdo, koho miluješ?" Nevím, jestli čekal, že řeknu jeho, ale sám jsem si moc nebyl jistý tím, co cítím. „Já nevím. Někoho asi jo. Jenom si tím ještě nejsem jistý a nejspíš je to k ničemu... I kdybych to mohl s klidem říct, což nemohu, on nemiluje mě." „Proč si to myslíš?" „Když někoho milujeme, dáváme mu to najevo, ne?" Lehce se pozasmál. „Ne, vždycky to tak musí být... Je to Ryan, že jo?" usmál se. „Je to složitější..." „Kvůli mně?" Smutně jsem na něj pohlédl. Co mu mám říct? Nevím, jestli miluju jeho nebo Ryana a toho, koho miluju jistě, nemiluje mě. Zní to určitě skvěle. „Nekomplikuj mi to prosím... Neříkám, že ho miluju. Prostě jen nevím, co cítím... K nikomu." „Možná si to s nimi potřebuješ ujasnit." Zamračil jsem se. „Jak víš, že není jen jeden?" „Mluvíš tak o tom. Přijde mi, že tím říkáš, omlouvám se, ale miluju tebe i tebe, nemějte mi to za zlé," pozasmál se. Mě to moc na dobré náladě nepřidalo. „Nemyslel jsem to zle. Chápu to... Radím ti dobře, ujasni si, co chceš." „Jak?" Jen, co jsem se zeptal, jsem na něj pohlédl a ucítil jeho rty a těch svých. Rukou mě držel za tvář a jemně mě líbal, než po chvíli přestal. Dívali jsme se jeden do očí druhému. Absolutně jsem nevěděl, co říct. „Neuhnul jsi..." usmál se. „Zvaž sám, co cítíš." Vlezl oknem zpátky dovnitř, kde se mi nakonec ztratil z dohledu.