NYR

6. Kapitola

Sono:

S dobrým pocitem, že jsem ho neviděl umírat, jsem nasedl do auta k dalším Rebelům opouštějícím střed města a nyní místo činu. Před domem jsme všichni vystoupili a nakráčeli si to přímo ke Coxovi. Nesli jsme mu to, po čem tolik každý rok prahl a zabíjel by každého na potkání, aby se k tomu dostal - uniformu Halla. Čekal nás v obýváku, což se stává jen velmi zřídka. Většinou neopouští svůj pokoj, který vypadá jako vysněný nebe zločince. Ulízl si dozadu své dlouhé tmavé vlasy a típl cigaretu o stůl. Když uviděl uniform, rozzářil se jako sluníčko. Podali jsme mu ji. Začal se smát a pořádně si ji prohlédl. Byl jako dítě, co dostalo hračku. „Tak se mi to líbí, moji zlatí parchanti."

„Nemusel jsi ani střílet, co?" zasmál jsem se, ale když se mi hned nedostalo odpovědi, otočil jsem se a všiml si, že Ward tu není. Vždycky mi byl na blízku a já si ani nevšiml, že tady není! Začal jsem vyšilovat, ale musel jsem se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl. „Hej chlapi! Viděli jste někdo Warda?" Všichni se začali točit kolem sebe, ale nikdo nic neříkal. Cox na nás zvědavě pohlédl. „Kde je Ward? Chcete mi říct, že jste ho někde nechali?" Jeho radost z uniformy náhle zmizela. Nikdo neměl odvahu mu odpovědět. V jeho blízkosti si nikdy člověk nemohl být jistý, jestli je v bezpečí, protože jeho nálada se měnila rychleji než počasí. „Sono!" zařval a já musel vystoupit z hloučku Rebelů. „Kde je Ward? Jste nerozluční, tak jak to, že tady teď nestojí s tebou?" pohlédl na mě naprosto šíleným pohledem. „Já nevím, musel se mi ztratit z dohledu..." Chytl mě za tričko a přitáhl k sobě tak, že jsem se mu musel z blízka dívat do tváře! „Jak ztratil z dohledu?! Co bylo sakra důležitějšího než hlídat jednoho z nás? Vyrůstali jste spolu a ty ho necháš zatknout!" Pustil mě, ale jeho naštvaný výraz ho neopouštěl. „Napravím to!" „A jak prosím tě? Chceš vystřílet celou policejní stanici?" škodolibě se zasmál. „Pokud to bude nutné..." Nastalo ticho. Prohlédl si mě. „Ty chceš nechat vystřílet celou policejní stanici? Víš, kolik by to bylo mrtvých? Moc dobře vím, co s tebou dělá, když zastřelíš jednoho, natožpak tolik lidí," zapálil si další cigaretu a vyvalil se do jeho křesla, na kterém nesměl sedět nikdo jiný než on. „Ale nikdy nebyl v ohrožení Ward, a pokud budu muset, ano budu střílet, abych ho dostal ven." Zamyslel se. Potáhl si a vyfoukl kouř z úst. „Fajn. Ten klučina mi za tak riskantní akci stojí. Nemůžeme dál přicházet o ty lepší z nás... Vezmi si Rebelů, kolik chceš a jaké zbraně chceš. Hlavní cíl, dostat Warda sem."

Lewis:

„Clarku? Kde je sakra Clark?!" začal volat Hall před výslechovou místností. „Hned najděte Lewise Clarka!" Přiběhl jsem k němu a viděl jeho nepříjemný výraz. „Toho kluka vyslýchám už dvacet minut a za celou dobu mi kromě sarkastických poznámek řekl, že bude mluvit jedině s tebou... Jak mi to vysvětlíš!?" „Já... já nevím. Ani nevím, jak ten kluk uvnitř vypadá! Opravdu nevím, proč chce mluvit jenom se mnou." „Ale, ale... Ty jsi nějaký vyděšený." „Aby ne, právě říkáte, že mě zná kriminálník, kterého jsem v životě neviděl!" Jeho naštvaný výraz se zmírnil. „První se uklidněte, Clarku... Pojďte. Zeptáme se společně na pár otázek." Přikývl jsem a následoval jej dovnitř.

U stolu seděl v poutech hnědovlasý kluk s výrazným nosem a světle modrými oči. Usmál se, ale proč? „Ty jsi Lewis Clark?" „Ano... Odkud znáš mé jméno?" „Řekněme, že nikdo není neviditelný, a když máš důvod si někoho najít, najdeš ho." „Jaký byl ten tvůj?" Neodpovídal. „Musíme se ptát na otázky, které máme předem dané, a rád bych začal." Podal mi papíry a složil si ruce na prsou. „Když jsem řekl, že budu mluvit jedině s ním, myslel jsem to vážně a nechci, abyste tu byl." Zoufale mávl rukama a podíval se na mě, jako by čekal, že se ho zastanu. „Jestli bude mluvit, jen když tu budeme já a on, asi byste měl jít. Myslím, že ty informace potřebujete." Odešel z místnosti a určitě šel do vedlejší, aby nás mohl přes polopropustné zrcadlo hlídat. „Sono o tobě mluvil..." „Kdo je Sono?" „Synovec Coxe." „Myslíš, Luciena Wrighta? Co říkal?" sedl jsem si naproti němu. „Jména už nepoužíváme, ale ano, Lucien. Prý jsi ho nechal utéct. Třeba bys mě taky mohl nechat," zasmál se. „Utekl mi!" naštval jsem se. „Docela bych si přál s tebou mluvit soukromě." „Jsme tu jen my dva." „A nejméně další dva za polopropustným zrcadlem," kývl k němu bradou. „Nejsi hloupý." „Vypadám snad?" Pozdvihnul jsem ramena. „Nevím a ani mě to nezajímá... Mám tu nějaké otázky, na které mi musíš odpovědět." „Ach, nuda," zhluboka vydechl a opřel se o opěradlo židle." V tu chvíli do místnosti vrazil Hall. Postavil jsem se. Byl velmi naštvaný. Opět na mě ukázal prstem. „Tam u vás si byl možná dobrý polda, ale já tady vidím jenom utekl, a byl někde, kde vlastně nebyl, takže jestli zjistím, že pracuješ s nimi, zabásnu tě sám osobně! Nemysli si, že ti každý problém projde, protože si nový! Odteď si na tebe budu dávat bacha!" Vyšel z místnosti a křápl za sebou dveřmi.

„Au, to bolí, co?" zeptal se se škodolibým výrazem. Práskl jsem dlaněmi do stolu a přiblížil se víc k němu. „Odtud se už nikdy nedostaneš!" „Myslíš?" Hned na to jsem uslyšel střelbu! „Jako na zavolanou," dodal. „Jdou si pro tebe, co? To jim ale nedovolím." Vytáhl jsem pistoli a namířil na dveře. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely. Stál v nich Lucien. Jaká komplikovaná situace, když jsme na sebe oba mířili zbraní. Změnil jsem směr. Zbraň jsem natáhl k tomu klukovi v poutech. „Nechtěj, abych ti ublížil, Lewisi... Je nás tu tolik, že ven živý nevyjdeš. Zabil bys ho zbytečně." Natáhl zbraň k rohu místnosti a střelil do kamery. Trochu jsem se lekl, ale nedal jsem to znát. „Jestli odsud nevyjdu živý, můžu ho i tak zastřelit pro těch pár minut dobrého pocitu a nějakého ublížení se v tom případě nebojím." „Odvaha ti nechybí." „Kdyby jo, mohl bych si říkat zločinec. Chodíte maskovaní, za to nás zřejmě všichni znají." „Narážíš teď na to, že tě známe jménem? Našli jsme si tě úmyslně. Neznamená to hned, že známe i ostatní poldy... A radím ti dobře, nech si pomoct." Zamračil jsem se nad tím. „Proč jste si mě našli?" „Neptej se na nedůležité věci." Proč? Je tak strašně těžké odpovídat na otázky normálně? „O jaké pomoci jsi mluvil?" „Můžu tě odsud dostat, ale budeš muset spolupracovat," řekl a sklonil zbraň. „No, tak. Neudělal bys to prvně. Schovej ji." Chvíli mi trvalo se rozhodnout, ale měl pravdu, že bych to neudělal prvně. Neublížil mi, když jsem na něj nemířil. Proč by měl teď?

Sledoval mě upřímným pohledem, ze kterého mě mrazilo. Ty neobvykle světlé oči mě donutily přestat mířit na toho spoutaného kluka. „Vezmu tě jako rukojmího," řekl, když prošel kolem mě. Z kapsy vytáhl malý klíček a mně stále neznámému klukovi odemkl pouta. „Ty se nesmíš bránit, a pokud se tě někdo na něco bude ptát, nemluv. Zahraju to tak, že jsi nám utekl. Ty se pak musíš hodně rychle schovat." Popis jeho plánu byl jasný už od začátku. Víc mi utkvěl v paměti klíček k poutům. „Nebudu se radši ptát na ten klíč..." „Neptej, nelíbila by se ti odpověď." Sáhl pro něco do kapsy, což mě donutilo pevněji stisknout zbraň. Vytáhl hodinky jednoho z mých kolegů a hodil mi je. Chytil jsem je a prohlédl. „Nech si je. On už je potřebovat nebude." Z jeho slov mě zamrazilo. Nevěděl jsem, co dělat. Pocity ve mně se měnily rychleji než počasí. Měl jsem strach, že zemřu, radost, že ho vidím a vztek, že kvůli nim umírali lidé.

Chodil kolem mě, jako by mu bylo úplně jedno, že jsem policajt a on kriminálník. Buď byl tak naivní a věřil mi, nebo říkal pravdu a venku to bylo tak špatné, že se ničeho bát nemusel. „Proč mi chceš pomoct?" nadzvedl jsem ramena a zavrtěl hlavou. Nechápal jsem, proč zrovna mě by měli zachránit, když ostatní stříleli. „Proč jsi mě nechal utéct?" „Neodpovídej otázkou," zamračil jsem se a složil ruce na prsou. Zasmál se tomu. „Prostě to buď ber a pojď nebo tu zůstaň, ale zemřeš." S klidem se otočil a oba se chystali odejít. V tu chvíli jsem dostal ještě větší strach. „Počkejte," otočili se. „Chci jen jeden jediný důvod, proč vám můžu věřit, že mě nepředhodíte Coxovi." „Kdybychom to chtěli, už dávno bychom tě odsud vyvedli a nenabízeli ti pomoc. Jsme Rebelové, my přemlouvat nemusíme." „Děláme sakra, co chceme," dodal o něco vyšší kluk s úsměvem. Zhluboka jsem se nadechl a šel k nim.

„Jak se jmenuješ? Přijde mi nefér, že ty mé jméno znáš a já tvé ne," řekl jsem, když mi pevně za zády svázal ruce jeho šátkem. Zasmál se a pošeptal mi zezadu do ucha „jméno ti opravdu neřeknu. Jsou v našem případě citlivá záležitost... Jinak jsem Ward." „Jo, to mi stačí." Lucien šel před námi. Střílel do stropu čímž pár zraněným, co se krčili u zdí, naháněl hrůzu, aby se o nic nepokoušeli. Chodbami se pohybovalo tolik Rebelů, že jsem si je nestíhal ani prohlížet. Celá atmosféra mě nutila myslet jen na tři věci, na Warda tlačícího mi na ruce, abych šel, Luciena, na kterého jsem měl neustálé nutkání se dívat a strach o život.

Pomalu začali vycházet z budovy a nastupovat do auta. My jsme šli až poslední. Nenápadně do mě Ward strčil a já spadl vedle stolu recepční. Dlaní jenom naznačil, abych tam zůstal. Oba vyšli ven a pak už jsem jenom slyšel startování a stále vzdalující se zvuk motorů.