NYR

15. Kapitola

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale docela dost jsem se zasekla. I když mám přesný plán, jak chci, aby to pokračovalo, nevěděla jsem jak se k tomu dohrabat. Vždycky to znělo strašně blbě nebo jsem s tím prostě jen nebyla spokojená. Snad tahle kapitola nebude nějaký odpad :D Jinak musím oznámit těm pár lidem, co to čte, že to bude brzy končit. Nevím ještě kolik kapitol napíšu, ale už jsme více méně na konci.

Lewis:

„Kdy ji zachráníme?" „Dnes večer. Budeme to tady spolu muset nějak vydržet," zasmál se. Jemu to možná přijde absurdní nebo nudné, pro mě ta naopak začínalo být k nezaplacení. Byl jsem na něj hrozně naštvaný, když jsem zjistil, že unesli mou sestru, ale teď? Snažil se ji zachránit. Byl takový můj hrdina. Co ale vedlo kriminálníka k dobrým věcem? Zachránil mě, zachraňuje sestru. Proč se sakra tak moc zajímá? Je přece nesmysl, aby to dělal pro mě.

„Co uděláš s tím chlapem?" „Jakým chapem?" Přilehl si ke mně. Zapálil si cigaretu. Už při prvním vyfouknutí dýmu jsem cítil ten typický zápach cigaret. „Kouření škodí zdraví." „Blbé kecy taky," dodal. „Co?" „Za takové blbé kecy ti jednou někdo rozbije hubu. To moc tvému zdraví asi neprospěje." To myslí vážně? Co s ním zase je? Je horší než ženská s krámama a to si pamatuju, jak po mě sestra kdysi hodila lžičku od zmrzliny, když jsem se zeptal, jestli náhodou nedrží dietu. „Myslel jsem toho chlapa, který hlídá rukojmí... Co s ním uděláš?" „Neptej se na to, na co nechceš znát odpověď." „Vážně? Dělej, co s ním uděláš?" „Nejspíš ho uškrtím, nevím ještě. Zbraň by všichni slyšeli." Ztuhl jsem. Vážně teď řekl, že ho uškrtí? Celou tu dobu jsem věřil, že není vrah, ale prostě jen člověk, co se narodil na špatném místě. Láska mi nejspíš zaslepila mozek. Nervózně jsem se posadil. Všiml si mého výrazu. „Co?" „Nic, jsem v pohodě." „Říkal jsem ti, ať se neptáš. Trval si na tom... Nějak se ho zbavit musím, aby nás neprozradil." „Přece to musí jít jinak... Jsem policajt, nemohu přece přihlížet, jak někoho zabíjíš." „A není to jen tak náhodou kvůli něčemu jinému?" „Jako kvůli čemu?" „Třeba jen prostě nechceš vidět, že ho zabíjím zrovna já." Zasmál jsem se. Měl tak trochu pravdu a to by bylo divné vysvětlovat.

„Někteří si nemůžeme vybrat, jak budeme žít. Nemůžu jít prostě do obchodu, sednout si na sklenku s cizincem na baru, jít na procházku do parku nebo jít s přáteli do kina. Ty nejvíc obyčejné věci jsou život... A pro mě jsou krásné, protože je nikdy nezažiju... Buď rád za to, že jsi polda, máš svou sestru, svého kluka..." „Jak víš, že mám kluka?" „Pšššt... A prostě žij. Nezahazuj se otázkami, jestli půjdeš do pekla za to, že mě necháš někoho zabít. Nebudeš horší člověk, protože budeš přihlížet. Budeš prostě pořád člověk... Já jsem Rebel a už jím zůstanu, ať už chci nebo ne. Nemám tu volbu, abych řekl, jestli chci být zlý nebo dobrý. Tak kašli na to, že dnes někoho zabiju. Mé špatné duši už to nic neudělá." Bylo smutné ho poslouchat. Chtěl tím snad říct, že kdyby se narodil kdekoliv jinde, než tady, byl dobrý? Možná bych ho tak v životě nepoznal, ale mohl by žít tak jak chce on, ne tak jak chcou Rebelové. Ale musel jsem se zeptat na to, co mě tolik zajímalo. „Zabil jsi už někoho?" „Nepoučil ses z toho, že se na takové věci nemáš ptát? Ovlivní to tvůj pohled na mě. Nech to být." „To znamená ano?" Trval jsem si na tom, že to chci vědět. Je špatný, to už vím. A jestli se s tím nesmířím, tak mám prostě smůlu, protože jak řekl, on nemá volbu. Nezmění se. „Ano, zabil, Lewisi... Ale nejsem prostě chladnokrevný vrah jak většina těch, co tu najdeš... Ne, že by to byla nehoda, ale měl jsem vždycky výčitky. To tady moc lidí nemá... Spíš nikdo." „Zabil jsi jich víc?" Přikývl. „Furt se ptáš na to, na co bys neměl. Teď budu v tvých očích jako chladnokrevný zabiják." „Chceš něco vědět?" zeptal jsem se. Otočil se na mě. „Nemyslím si to," usmál jsem se a on taky.

Na chvíli se kluci vystřídali. Bylo by prý moc divné, kdyby se někde na chvíli neukázali. Mohlo by to vést někoho k jejich pokojům, kde by našli mě. Proč to riskovat?

Podíval jsem se na Warda. Další člověk s cigaretou. Jsem jako v rakovinotvorném doupěti. Ďábelsky se usmál a lehl si vedle mě. „Tak povídej a přeháněj." Sakra. Už vím, co ten jeho úsměv znamenal-výslech. Teď nejspíš bude následovat ten nejhorší rozhovor, co jsem kdy vedl a to do toho počítám i poučování rodičů o bezpečném sexu. Měl hodně prořízlou hubu a nebál se zeptat na to, co by se Lucien nikdy nezeptal. Nahánělo mi to hrůzu. Ten by zjistil dřív, i jaké mám heslo od kreditky než já, kdy se narodil.

„Nevím, co bych měl říct." „Ale víš. Všímáš si jeho chování. Zas tak blbej být nemůžeš. Moc dobře víš, co pro tebe dělá. A věř mi, nejsme za dne hrdinové a přes noc padouši." „No jo, je to divné. Nevím, proč toho pro mě tolik dělá, ale jsem za to rád." Věnoval mi hloupý pohled. „Ty jsi blbější, než jsem myslel." Co? „Hej!" zamračil jsem se. Urážet může Sona, ne mě. „Víš, že jsem s ním spal?" Co? Proč mi to sakra říká? Zabolelo mě na hrudi. Fakt žárlím? Oh bože. Nesmím to dát znát. „Měl jsi to vidět," zasmál se. „Je pěkně divoký, když chce. Ale znáš to, někteří si nemůžeme pomoct a musíme být ti nahoře. Tak měl smůlu. I když je fakt, že jsem mu to vynahradil tím, že jsem byl něžný... Pěkně vzdychal mé jméno," zasmál se a potáhl si. Nemohl jsem se zbavit toho vražedného pohledu. Měl jsem opravdu velkou chuť ho praštit. „Proč mi to říkáš?" „Kvůli tomuhle výrazu, žárlivko." „Nežárlím!" „Nežárlím," zopakoval po mě a zasmál se.

„Nemusíš mi lhát. Líbí se ti." „Nelíbí!" vyjekl jsem. Zase se ďábelsky usmál. Měl v tom jasno. Dostal mě. Jak mohl sakra vyhrát? A co když mu to řekne? Možná kdyby mu to řekl on, nebylo by to tak hrozné. Ach bože, zase vyšiluju. „Ty jsi dobrá svině." „A ty špatný lhář... Řekni mu to nebo ukaž, to je jedno. Ale udělej s tím něco." Jako na zavolanou se otevřely dveře, v nichž stál Sono. Další výměna. Díky bohu, teď byl fakt hrdina, protože mě zachránil před možná dalším psychicky těžkým rozhovorem.