NYR

11. Kapitola

Sono:

Vzbudil jsem se v náručí nejlepšího kámoše. Už v tu chvíli mě zamrazilo z mé špatné povahy. „Stávej," žduchl jsem do něj a vylezl z postele. „Dej mi pokoj," zamrčel, přetočil se na břicho a hlavu si přikryl polštářem. „Cox nás zabije, jestli nebudeme v té bance, takže zvedni ten svůj okouzlující zadek, než ti ho nakopu." A aby to bylo ještě vážnější, vzal jsem mu deku. „Až teď jsi parchant. Je mi zima!" „Stávej," zopakoval jsem znovu. „Fajn!" vyjekl naštvaně a vstal. „Jsi horší než moje matka, tyjo." „Spíš buď rád, že tvoje matka nejsem. Zažil bys peklo." „To teda zažil, včera jsem se s tebou vyspal... A kdybys byl moje matka..." zasmál se, ale to už jsem tu jeho přiblblou provokaci nevydržel a hodil po něm polštář. „Za půl hodiny buď venku, nebo si mě nepřej."

Tři čtvrtě na devět a my konečně vyjeli. Natáhli jsme si šátek na nos a nasadili kapuce. Naposled jsem zkontroloval náboje ve zbrani. Všiml jsem si, že mě Wright pozoruje. „Co?" „Jen mě něco zajímá ohledně mise," mrkl na mě a já hned věděl, že se ptá, jestli tam bude i on. Před ostatními v autě jsme o něm mluvit nemohli. Napráskali by všechno Coxovi. Prodali by vlastní babičku, jen aby si získali trochu respektu. „Žádné zbytečné otázky."

Stáli jsme před naším cílem - Safra National bank of New York. Neznervózňovala mě ani tak banka, jako Cox. Už tolik let nevytáhl paty z našeho sídla, až mě děsilo nejen, co může udělat, ale hlavně proč vylezl. Jestli za sedm let nevytáhl paty kvůli ničemu, co se dělo, co tak strašně velkého ho najednou donutilo? Bylo to víc než jen divné a Wright si toho taky všiml. Zatnul ruku v pěst a zhluboka dýchal. Nevěštilo to nic dobrého.

Lewis:

„Dobré ráno," řekl mile Ryan a v rukou držel tác se snídaní. „Tys mi vážně donesl snídani do postele?" pozasmál jsem se. „Není to dobré? V životě jsem nikomu nedonesl snídani do postele, ale viděl jsem to v romantickém filmu, tak jsem usoudil, že to bude romantické." „Je to moc romantické." Dal mi malou pusu a podal mi tác.

O něco později jsme seděli v obýváku a dívali se na seriál. „Dneska to na venek nevypadá," zasmál se. „Zůstaneš tady ještě?" „Jestli chceš," usmál jsem se. „Vlastně nemohu. Musel bych jet domů pro nějaké oblečení. Nemohu chodit pořád v tom samém." Dal mi malou pusu na krk. „Něco si můžeš pujčit," dal mi druhou, „a i kdybys zůstal v tomhle, mně to nevadí." „Jeden den," ukázal jsem výhružně na něj, ale smál jsem se až až. „Můžu ti něco říct?" podíval se na mě. „Možná jsem se do tebe zamiloval," zkousl jsem si ret a začervenal se. A soudě podle jeho výrazu jsem měl dobrý důvod k obavám. „Wau... teda... Já tebe nejspíš taky, ale překvapil jsi mě. Nečekal jsem, že mi to řekneš tak brzo." „Vážně? Já nečekal, že mě tak brzo zatáhneš do ložnice," řekl jsem naštvaně. Odtáhl jsem se od něj. Atmosféra mezi námi byla hned jiná. „Nemyslel jsem to špatně. Miluju tě... A jestli chceš, můžeme být pár, ale nesmíš se na mě zlobit, že jsem to tak rychle nečekal." „Vlastně se nezlobím... Asi máš pravdu, promiň," přitulil jsem se zpátky k němu. „Takže ty a já... jsme spolu?" zeptal jsem se opatrně. „Jo, to jsme."

Z kuchyně začala hrát hudba. „Nezvoní ti telefon?" „Jo, to bude asi Heather." „Možná proto, že si nespal doma a nevěděla, kde jsi." „Možná." Vstal jsem a šel si pro něj. Příchozí hovor Felicity. Zamrazilo mě. Jestli mi volá Fel, je na padesát procent možné, že kvůli včerejšímu přepadení. Zvedl jsem to. Ryan zrovna procházel kanály. My o vlku... V tu chvíli zrovna jely v televizi ukázky na zprávy, na kterých se zastavil. Stáhl jsem mobil od ucha k tělu, i když na mě Felicity stále mluvila. Zahleděl jsem se na televizi. „Můžeš to zesílit?" Udělal tak. „Dnes ráno jsme mohli být svědky dalšího řádění Rebelů, tentokrát ale mnohonásobně horšího. Údajně si s sebou odvezli několik rukojmí. Policie zatím nezveřejnila žádné pohřešované. Více budeme vědět ve večerních televizních zprávách. Michaela Turner, CNN." „Co to bylo za místo?" Stále jsem město neznal tak dobře. „To je Safra National Bank of New York, kousek od Cental Parku... Děje se něco?" Dal jsem si mobil zpátky k uchu. „Felicity? A jsi si jistá? Ne, to přece nemůže... Fajn, dobře, nebudu se do toho míchat. Dej mi vědět, když se něco dozvíš." Ukončil jsem hovor. Ryan na mně stále hleděl. „Už mi to vysvětlíš?" „Jen policejní práce... Nezlob se, ale budu muset jít." „Myslel jsem, že jsi suspendovaný," pokrčil obočí. „Jo, ono je to složité, víš? Prostě se uvidíme později, ano?" Dal jsem mu pusu a bez čekání na odpověď jsem běžel do chodby pro věci.

Vešel jsem do mého bytu a rozhlédl se. „Heather?! Heather! Kde jsi?! Ségra!" Volal jsem, ale neozývala se. Prošel jsem všechny pokoje. Jak to, že není doma? Až těsně než jsem odešel, jsem si všiml papíru na lednici připevněném magnetky. „Musím jít do banky, budu doma do odpoledne, Heather." „Ne," zašeptal jsem do větru.