NYR

13. Kapitola

Lewis:

„Můžeš mi připomenout, proč jdeme pěšky?" zeptal jsem se. „A já myslel, že jsi trénovaný, když jsi v A-NYR." „Nejsem unavený," naštval jsem se. Otočil se na mě. „Vážně?" „Fajn, možná trochu," rozmáchl jsem rukama a dál ho následoval tmavou cestou bez světel. Kdyby mě teď táhl do pasti, neměl bych jedinou šanci to poznat. Pořád stál na místě. „Co je?" „Na něco jsem zapomněl... Jestli tě tam mám zavést, musíš mi slíbit, že hned jakmile ji zachráníme, odejdeš od policie." „Co?!" vyjekl jsem. Co si sakra myslí?! „Promiň, je to podmínka. Nemůžeme věřit, že potom nevyužiješ informací, kterých se ti tady dostane, abyste nás všechny dostali." „Já ti taky věřím, že mě nevedeš do pasti." „Nechápeš to." „Jo? Tak mi to vysvětli!" „Ty ohrožuješ jenom sebe. Já tímto ohrozím všechny. Více méně ti je naservíruju na bílém podnose a tobě stačí bohatě minuta, abys prozradil všechno, co nás drží od vězení... Prostě mi to musíš slíbit." „A slib, že to nikomu neřeknu, ti nestačí?" Rozmáchl rukama. „Proč bys jim to pak říct neměl? Byl bys policejní hrdina." „A zrádce... Ustoupil bych tak z dohody... Dohodneme se znovu." „Poslouchám." „Ty určitě víš, kde bydlím, že ano? Myslím, že o nás máte víc informací, než my o vás... Pokud se vám něco stane a budeš mít důkaz, že jsou ty informace ode mě, klidně mě přijď zastřelit. Nebudu se bránit." „Proč bys tak riskoval?" „Protože vím, že jim nic neřeknu." Sebevědomě zvedl hlavu a podal mi ruku. Potřásli jsme si. „A jdeme pěšky, protože máme všude kamery. Jen pár z nás ví, jak je obejít a autem by to nešlo. Je moc nápadné. Hodně z kamer je umístěných tak, aby šlo do aut vidět. Musel bys jet v kufru a to bys mi asi vážně nevěřil."

Uhnuli jsme z dlouhé cesty do kopce na menší pěší cestu. „Vážně je to tak snadné, že tady nemáte kamery?" „Jasně, že jsou. To bych ale nebyl já, abych nevěděl, kde mají slepý bod." Šel přede mnou a udělali jsme velkou okliku od cesty. Neustále mi bilo srdce jak zběsilé. Stačilo, aby mi jen ujela noha na tomto zpropadeném prašném povrchu a mohla mě zachytit kamera uchycená na velkém sloupu. Prošli jsme kolem pár keřů a nízkých stromů. „Už tam budeme?" „Pšššt!" dřepl si ke keři. Udělal jsem tak taky. Kus od nás jsem to už konečně viděl. Jejich sídlo bylo celou dobu schované za kopcem. Nic víc, než jenom hloupým kopcem. A nebyl to jen jeden velký dům. Rovnou několik, jako vesnice za obrovským městem. Bylo to obehnáno vysokým plotem a pojištěno několika kamerami. „Myslím, že vás měli pojmenovat spíš oblast 51." Slyšel jsem, jak se lehce zasmál, ale nemohl jsem to vidět. Stále jsem čekal za ním. „Obejdeme to spodem. Mysleli si, že se tam spodem nedá dostat, proto tam není kamera, ale jedna možnost tam je." Šel jsem potichu za ním. Honily se mi hlavou tři věci-že jako polda dělám tu největší pitomost, co mohu, na něj a mou sestru. Nikdy jsem se nějak výrazně neodklonil od zákonů a pak přijde on a všechno to zkazí. Z myšlenek mě vyrušilo, že se najednou zastavil. Ani jsem si neuvědomil, že už stojíme pod jejich sídlem. Dělil nás od něj jen strmý sráz. Nedivím se, že je nenapadlo, že tama nikdo nepůjde. Vždyť je to zatraceně vysoko! „Jak se tam chceš sakra dostat?" zeptal jsem se, ale hned na to jsme slyšeli kroky. Stáhl mě k sobě a přikryl mi ústa! Normálně bych se hned bránil, ale v tu chvíli bylo hlavní, aby nás nenašli.

„To jsem já, pitomci," zasmál se už tolik známý hlas. Vykoukli jsme. Nahoře nám zamával ten hnědovlasý kluk, kterého jsem vyslýchal, Ward pokud se nepletu. „Tak takhle se chceš dostat nahoru," tiše jsem se zasmál. Shodil nám lanový žebřík. Sono lezl jako první. Když jsem byl skoro nahoře, oba mi pomohli se vytáhnout nahoru. Až mě překvapovalo, že jim vážně můžu věřit. „Nasaď si kapuci." Sebrali žebřík a nenápadně procházeli mezi domy. Trochu jsem se rozhlížel, ale jen tak opatrně, aby to někomu nepřišlo divné. Procházeli jsme kolem lidí a ti vůbec nevěděli. Lehce se mi třásly ruce. Nebudu lhát, bál jsem se. Vešli jsme do jednoho velkého domu. V obýváku se všichni bavili. Nahlas se smáli, popíjeli a hráli karty. Bohužel to nevypadalo jako přátelská partička, co si jen tak zahraje Poker. Na stole se válela hromada peněz, vlastně tolik, co si nevydělám ani za rok. Následoval jsem je do druhého patra a po té do jednoho z pokojů. Konečně aspoň trochu bezpečí. Ward za námi zamkl. „Váš pokoj?" „Můj," ozval se Sono. „Ward bydlí hned vedle, ale s ním bych ti nedoporučoval zůstávat přes noc," zasmál se. Přejel mě mráz po zádech. Jsem blázen, že jsem do toho šel. „Kdy ji odsud dostaneme?" „Nejspíš už dnes v noci... Zůstaneš tady. My se zatím půjdeme kouknout, jak to tam dole vypadá. Pokud se nic nezměnilo, vrátíme se za pár minut a můžeme jít na to... Buď neslyšný. Nikdo nesmí vědět, že tady jsi. V případě se schovej."