NYR

9. Kapitola

Teda lidi, docela jsem se zhrozila, když jsem viděla, jak strašně dávno je to od posledního publikování. Omlouvám se těm, co to četli a čekali. Nevěděla jsem, jak pokračovat a tak jsem se k tomu nemohla ani dokopat. A stal se zázrak, protože jsem to udělala a vím, jak to bude probíhat dál, takže jistě se to teď zase rozjede.

Lewis:

Celou noc jsem o tom všem přemýšlel. Ryan a Miles byli oba skvělí a byl bych zatracený lhář, kdybych tvrdil, že mě neláká být s jedním z nich. Ale nemohl jsem si pomoct. Pořád jsem byl oblbnutý tím kriminálníkem. Bylo mi jasné, co by mi řekla Heather na to. „Rebel? Zbláznil ses?" Přetočil jsem se na bok a zrovna mi zazvonil mobil. Natáhl jsem se po něm a opět se málem oslepil tím světlem. „Dneska jsi zlobil, co?" Neznámé číslo, jasně, že mě to ještě překvapuje. „Stalkuješ mě nebo se mnou trávíš čas?" „Řekněme, že tak trochu obojí." Naštvaně jsem otočil oči v sloup. „Fajn, zahrajeme si hru... Budu se tě ptát a ty odpovídat ano/ne, ano?" „Ne." „Tak já teda jdu spát," zkusil jsem. „Radši mi napiš, co ti je. Byl si smutný. Proč?" Nenamáhal jsem se ani zeptat, jak to zase ví. Nemělo to cenu. Ale je dobré svěřit se někomu, kdo nevíme, kdo je? Na jednu stranu, aspoň se tolik nestydím. Je to jako mluvit do větru. „Mám trochu trable v lásce." „Kvůli tomu s černými vlasy?" „Možná." „Nemyslím si, že se k tobě hodí." „Někdo žárlí?" Že by mě můj stalker sledoval proto, že se mu líbím? Sakra, na škole se mi kámoška smála, že jsem byl tak dlouho panic a teď tohle? „Možná." „Hele, možná je to divné, protože bych měl jít asi na policii s tím, že mě někdo stalkuje a kromě toho, že nabourává moje soukromí, tak mi možná chce i ublížit, ale nechce se mi... Nebudu lhát, mluví se mi s tebou lépe než s většinou lidí v mém okolí." „Nechci ti ublížit... A znáš mě. Věř mi... Nechci ti lézt do soukromí, jen si nemohu pomoct. Nemusíš s tím jít na policii, takže pokud chceš, přestanu." Zapřemýšlel jsem se nad tím. Kdybych teď napsal, ať přestane, můj život by byl zase nudný a nezajímavý. Ale jestli napíšu, ať nepřestává, možná se upoutám k nějakému úchylovi a ještě mu dovolím, aby tu nezákonnou činnost dělal dál. Ale momentálně mi bylo tak, jak mi prostě bylo-divně, smutně, bolestivě. „Nepřestávej."

Ráno jsem se potkal se sestrou v kuchyni. Udělal jsem si kávu a sedl si ke stolu celý unavený. „Cos celou noc dělal?" „Ale, jen jsem si s někým psal." Jen, co jsem to dořekl, sestra si přede mě sedla jako u výslechu. „S kým?" Nasadila široký úsměv. „To ti fakt neřeknu. Nedostaneš to ze mě." „Dobře, tak máš teda dneska rande, nezapomeň na to," s velkým úsměvem vstala od stolu a já hned po ní. „Jaké rande?" „No... Když jsi spal, tak jsem od tebe napsala smsku Ryanovi." Zůstal jsem na ni jenom zírat, jako ticho před bouří. „Cože si udělala?!" „Domluvila jsem ti rande a nečerti se tak. Jdeš zadarmo do kina. Dej Rynovi šanci a třeba tě překvapí." „Přestaň mi domlouvat rande." „Někdo to za tebe udělat musí, když ne ty." „Ale já..." „Ale ty co?!" „Asi miluju někoho jiného," nadzvedl jsem ramena. „Koho? Milese?" Zavrtěl jsem hlavou. „Počkej, ty myslíš toho tvého tajného, se kterým nemůžeš být?" Podivně se zatvářila. To nevěštilo nic dobrého. „Možná?" „Ach bože, Lewisi... Ty víš, že chci pro tebe jenom to nejlepší... On to nejlepší pro tebe není. Kdyby byl, byl by tu s tebou a nebyl někdo, s kým nemůžeš být," udělala prsty uvozovky. „Ryan a Miles tu teď jsou a oba o tebe mají zájem. Možná by ses měl vykašlat na honění se za někým, koho nemůžeš mít." Nechtěl jsem to říct, sakra, že jsem nechtěl. „Možná máš pravdu," řekl jsem smutně a pohlédl do země. „Kdyby o mě stál, něco pro to udělá. Nenechám si ujít možnost být s Ryanem nebo Milesem." Usmála se a pohladila mě po tváři. „Nebuď smutný, bráško. Uvidíš, že jsou oba skvělý a jeden z nich ti určitě přiroste k srdci."

Večer jsem přišel před kino, jak jsem byl domluvený s Ryanem. Po chvíli jsem ho uviděl vyjít zpoza rohu. Usmál se a zamával mi. Začervenal jsem se. Určitě jsem musel vypadat fakt vtipně. Přivítali jsme se a šli dovnitř. Ani jsem neměl páru, co je to za film, ale celkem jsem si to s ním užíval. Aspoň na chvíli jsem přestal myslet na Luciena. Celou dobu to vtipně komentoval a asi jen kvůli tomu mě to bavilo, protože jinak to byl strašný film.

Po filmu jsme se vydali domů. A ano k němu domů. Pozval mě na večeři a sklenku, i když asi všichni víme, jak to skončí, pokud budu chtít. Jak jsme se tak smáli, ani jsme nějak nepřemýšleli nad tím, že ulice v noci nejsou zrovna nejvíc bezpečné, obzvlášť ty, jako byla zrovna tahle. Vnímal jsem jenom vtip, který mi zrovna řekl a jeho prsty, které mi pomalu přejeli po hřbetu ruky, až mě chytil za ruku. Podíval jsem se na něj a on zase na mě. Zřejmě čekal na mou reakci, která mohla rozhodnout snad všechno. A já byl rozhodnutý, řídit se sestřinými radami. Usmál jsem se a rozešel jsem se dál ruku v ruce s ním, když v tom do nás ze zadu někdo vrazil!

Hned jsme se s leknutím otočili. Stál před námi maskovaný zloděj s nožem v ruce. „Hned mi dejte vaše peněženky a mobily!" zařval. Ryan už šmátral v kapse po mobilu, já jen čekal na vhodnou chvíli, kdy ho odzbrojit, ale někdo byl rychlejší! Ozvala se velká rána a zloděj se v bolestech s křikem složil k zemi! Za ním stál maskovaný kluk. Dvojité přepadení? Co to sakra je? Že to, ale není zloděj, mi došlo hned, jak se dal na útěk. „Hej, počkej! Stůj! Jsem od policie!" vykřikl jsem a rozběhl se za ním. Chvíli běžel dál uličkou, ale pak zastavil u jedné budovy a začal lézt po žebříku. „Lewisi!" zavolal na mně Ryane. Podíval jsem se po něm, jestli je v pořádku. Zdál se být. Podíval jsem se zpět na žebřík, ale už byl pryč. Vrátil jsem se k Ryanovi. Trochu propadal panice, ale nedivím se mu. Kdybych nebyl policajt, taky bych byl. A jen tak mimo, jak velkou smůlu musíte mít, abyste přepadli policajta? Jak velké štěstí, abyste přepadli suspendovaného policajta? A jak zase velkou smůlu, aby vás postřelil někdo, kdo nejspíš chránil suspendovaného policajta?

„To bude dobré, je to jen do stehna. Přežije to," řekl jsem, když jsem zkontroloval ránu. Podíval jsem se na Ryana. Stále mi přišel hodně mimo, tak jsem obejmul. Pevně se mě chytil a zhluboka dýchal. „Klid. Zavoláme sanitku, ano? Hned, jak přijede, pojedeme k tobě domů a bude po všem, jo?" Přikývl.

Během chvilky ho odvezli do nemocnice. Bohužel, jsem nějak opomněl, že policie bude chtít, abychom jeli na stanici. Když jsem ale viděl Felicity, usmál jsem se a objal ji na přivítanou. „Proboha, jsi v pohodě?" Prohlédla si mě. „Na chvíli tě suspendujou a už si na tebe někdo dovoluje," zasmáli jsme se tomu, ale můj doprovod stál opodál a snažil se to vstřebat. Nechtěl jsem, aby si pamatoval jako nejhorší rande tohle. „Víš Felicity... Jsem tak nějak na rande. Myslíš, že bys nějak mohla ukecat pana Jenkinse, abychom nemuseli na stanici? Klidně ti hned všechno řeknu. Ryan to moc dobře nenese." Oba jsme se na něj podívali. „No, zkusím to. V případě ti ráno zavolám. Teď mi řekni, co se stalo." „Jen jsme šli z kina a dobře se bavili, když nás zrovna přepadl nějaký maskovaný zloděj. Mohl mít tak metr sedmdesát, možná osmdesát. Víc o něm nevím, protože měl na hlavě lyžařskou kuklu... Měl v ruce nůž a chtěl nás okrást. Pak ho najednou někdo za ním střelil do nohy. Běžel jsem za ním, ale utekl mi, protože jsem si uvědomil, že bez zbraně by ho nebyl zrovna nejlepší nápad nahánět. Navíc, museli jsme mu zavolat sanitku." Koukala na mě jako divá. Ani se jí nedivím. Sám jsem tomu nevěřil a to jsem to viděl na vlastní oči. „Takže toho zloděje postřelil nějaký jiný zloděj?" zamračila se. „Nebyl to zloděj. Nic po nás nechtěl. Jen ho střelil a utekl." „Co to má být? Nevyřízené účty?" „Nebo možná nějaký blázen, co si hraje na hrdinu trochu špatným způsobem." Pokývala hlavou. „Chcete svézt?" „Jo, díky."