NYR

4. Kapitola

Sono:

„Bylo všechno v pořádku?" zeptal se mě hned Ward. „Chvilku se mě držel, ale pak jsem utekl." „Tys měl nějaké potíže?" „Dalo by se to tak říct. Ten, co běžel za mnou, mě začal dohánět, tak jsem ho střelil do nohy." Věnoval jsem mu naštvaný pohled. „To bude mít Cox zase radost," zamrmlal jsem. „Ty moc ne, co? To u tebe vidím prvně, že by ti vadilo postřelit poldu. Stalo se ti snad něco?" „Ten policajt, co mě pronásledoval... zařval najednou, že pokud se nezastavím, vystřelí. A když jsem tak udělal, otočil jsem se na něj." „Bez masky..." „Jo, bez masky, ale chtěl jsem říct něco jiného... Líbil se mi. Vážně moc. A možná budu znít bláhově, ale myslím, že já jemu taky nebo byl jenom moc nezkušený, protože stáhl zbraň k tělu a tím mě nechal utéct. Nestřílel na mě ani mě dál nepronásledoval." „Ty vole... Tak to je hustý," zasmál se a nalil si Bourbon do sklenky s ledem. Sedl jsem si na postel a povzdechl si. „Myslel jsem to vážně," dodal jsem trochu smutněji. V klidu se napil, ale potom se na mě otočil. „Já vím... Znám tě až moc dlouho na to, abych věděl, kdy něco myslíš vážně, ale je to polda, kámo. I kdyby s tebou být chtěl, ty nemůžeš. Cox by tě zabil, kdyby to zjistil." „A proto mu to nesmíš říct." „Ani mě to nenapadlo. A stejnak, nejspíš ho už neuvidíš." „Proč myslíš?" zadivil jsem se. „Pokud to není druhý Lawrence Hall, vzdá to jako většina. Jedině Hallovi v tom oddílu pracovali, dokud mohli."

Lewis:

Přišel jsem domů hodně pozdě. Heather už spala, proto mi nechala připravenou večeři na stole, abych si ji ohřál. Pojedl jsem a na chvíli si lehl n gauč k televizi. Možná to byla závislost, možná zvyk, ale většinou jsem před spaním sledoval televizi. Přepínal jsem stanice, až jsem se zastavil u nějakého béčkového seriálu o policii. Vzpomněl jsem si tak na chudáka Franka, kterého při pronásledování Rebelů střelil jeden z nich do nohy. Měl štěstí, že o něco dál za námi běžel pan Anderson s Hallem. Našli ho a zatím, co Anderson zůstal s Frankem, mě běžel najít Hall. Pan Anderson zastavil Frankovi krvácení, zavolal sanitku a potom čekal s ním, než přijeli. Prý je v pořádku, ale chvíli bude trvat, než se vrátí do práce.

V tom jsem si opět vzpomněl na Luciena. Sáhl jsem po bloku na malém stolku vedle gauče a ze šuplíku vytáhl tužku. Pohodlně jsem si sedl, přitáhl nohy blíž k tělu a opřel o ně blok. Začal jsem vzpomínat. Pamatoval jsem si jeho tvář až moc dobře. Proto možná ten jednoduchý portrét nevypadal tak špatně. Ale možná to bylo hlavně proto, že jsem na základní škole chodil dva roky do výtvarky. Natáhl jsem ruku s blokem od těla. Jo, je to on. Podobá se. Donutilo mě to usmát se, což bylo snad jediné, co mi ta kresba přinesla. Hodil jsem do šuplíku jak tužku, tak i ten blok. Vypnul jsem televizi, vyčistil si zuby a šel spát.

Druhý den jsem se probudil s příjemným pocitem, protože byla sobota. Jen, co jsem vyšel z pokoje, jsem viděl svoji sestru u sporáku, jak kuchtí něco na snídani. „Dobré ráno." „Dobré," odpověděla a postavila mi na stůl kávu. „Neumím si představit, že bych tě neměl... Kdo by mi vařil?" zašprýmoval jsem. Podívala se na mě zlým pohledem, ale nakonec se tomu začala smát. „Já si to taky neumím představit. Ten klid a pořádek," zasmála se, postavila na stůl dva talíře s vajíčky a sedla si naproti mně. Takhle jsme se občas provokovali. Jsme typičtí sourozenci, co se mají rádi, ale taky si jeden z druhého rádi děláme srandu.

Přemýšlel jsem o něm. Potřeboval jsem se svěřit a Heather byla pro mě vždycky ta nejbližší. Jen, co jsem se chtěl zeptat, zvedla se, podívala na hodinky a zjistila, že nestíhá. „Promiň, musím běžet, jinak přijdu pozdě," začala hned létat po bytě, aby měla všechno do práce. Rozloučila se a zabouchla za sebou dveře. Bytem se rozhostilo ticho doprovázeno náhlou nudou. Nevěděl jsem, co budu dělat, možná koukat na televizi, jíst a pak to samé znova. Položil jsem špinavý talíř do dřezu a povzdechl si. Kdyby to viděli rodiče, byli by zklamaní, že jejich syn má denně na práci jenom chytat zločince, jíst, čumět na televizi a spát. Heather možná měla obyčejnější a méně placenou práci než já, ale vždycky měla lepší známky, hodně kamarádek, několik partnerů a už dva roky chodí do posilovny. Svalil jsem se na gauč a přemýšlel jsem nad lepším programem, i když se zdálo, že mým celodenním programem bude Lucien.

Snažil jsem se na něj přestat myslet, ale jelikož jsem neměl, co dělat, bylo to těžké. Mou jedinou kamarádkou byla Felicity, která měla jistě svůj program. Nezbývalo mi nic Jinci, než myslet na jednoho z nejmocnějších Rebelů. Nakonec jsem to nevydržel a vydal se na Heather do práce. Pracovala jako servírka ve Starbucks, protože v Kanadě pracovala v CC Jitters. Prý ji ta práce bavila a tak zůstala u kávy.

Když na mě přišla řada, vesele se usmála. „Ahoj, co si dáš?" „Latté, víš přece jaké... A máš chvilku čas? Potřebuju s tebou mluvit." „Udělám si pauzu, Anna to vezme." Sedl jsem si ke stolu a počkal, až mi sestra přinese kávu. „Tady," položila Latté na stůl a přisedla si. „O čem jsi to chtěl mluvit?" „Kdybych udělal něco, co není správné,... ale chtěl jsem to, bylo by to špatné?" Zamračila se. „O čem to mluvíš, Lewisi? Provedl si snad něco?" „Nic vážného. Prostě jsem udělal něco, co jsem neměl, ale udělal, protože jsem tak nějak cítil, že dělám správně... Víc ti toho ani říct nemohu." Podivný výraz ji nepřecházel, ale rozhodla se nevyptávat. „No, mám na to dva názory. Ten první je, že si nejspíš udělal strašnou blbost a opravdu je to zlé. A ten druhý, že ať si udělal cokoliv a cítil ses při tom dobře, je to správné." „Takže?" Otočila oči v sloup a zasmála se. „Myslím, že si udělal dobře. Žiješ hlavně prací, ve které ti každý říká, co máš a nemáš dělat. Je fajn, že se nezapomínáš rozhodovat svou hlavou a pocity." „Díky, Heather," usmál jsem se, vzal si kávu a nechal ji pracovat.