Teen Wolf: Hale.

#3

   ,,Jed?" Byl jsem překvapený, ale ne v takové míře, jako ten hlupák Stiles.
   ,,Kdo by mohl chtít Scotta otrávit? Je to jen obyčejnej kluk. Dobrá, možná trochu vlkodlak ale..." Stiles se zarazil. ,,No dobře, Argentovi by možná ocenili aby Scottova hlava visela u nich nad krbem ale proč by ho chtěli otrávit? To je poměrně pomalá smrt.-" Když jsem se na něj tázavě podíval, tak rychle dodal - ,,Myslím jako zbytečně pomalá. To by do něj rovnou mohli vystřílet ty jejich fajnový náboje a...“
   „To stačí, Stilesi.“ Deaton se na Stilese podíval takovým zvláštním, až souhlasným pohledem. ,,Není to jen tak nějaký jed, Stilesi. Nechtějí ho zabít."
   ,,A co tedy chtějí?" Můj hlas byl podivně chraplavý. 
   ,,Chtějí ho proměnit. Proměnit na lovce, lovce vlkodlaků. Chtějí vlkodlaka, který by lovil vlkodlaky."
Poslední co jsem slyšel byl Stilesův hlas, mumlající něco o zvrácenosti a boji proti rase, než jsem rozrazil dveře a odešel do tmy.

  Cesta ubíhala rychle. Běžel jsem přes les, úzkou pěšinkou kolem nějakého jezera. Přitáhlo moji pozornost.

Zastavil jsem se a prudce vydechoval. Popošel jsem blíž k onomu jezeru, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml. Moc často jsem touto částí lesa nechodil.

Pozoroval jsem svůj odraz na temné hladině. Sledovaly mě dvě tmavě zelené oči, plné vzteku, smutku a bolesti. Ostře řezaná tvář s uhlově černými, krátce střiženými vlasy byla ošlehaná studeným větrem od mého zběsilého běhu temným lesem. Přejel jsem si rukou po tmavém strništi, které jsem v poslední době vůbec neudržoval. Povzdechl jsem si. Najednou jsem přestal přemýšlet,  rozběhl se a skočil přímo do svého odrazu. Nechtěl jsem se vidět. Jsem špatný.

   ,,Trošku divný čas na koupel, ne?" Stiles. Jen tam tak postával, ruce v kapsách a měřil si mě zvláštním pohledem.
   ,,Trochu divný čas na procházku tmavým a nebezpečným lesem, ne?" Byl jsem naštvaný, chtěl jsem být sám a Stiles moji samotu narušoval.
   ,,Proč tady jsi? Nebo spíš - proč se sakra koupeš uprostřed noci v jezeru plným pijavic a bůhví čeho ještě, ke všemu v oblečení?! Chvíli jsem mlčel a měřil si ho zlostným pohledem.
   ,,Potřebuju  být alespoň pár dní sám. Kvůli Scottovi. Můžu za to já. Neochránil jsem ho." Stiles nahodil nechápavý výraz a rozhodil rukama.
    ,,A jak jsi ho asi chtěl ochránit? Nejsi Superman."
   ,,To ne, ale mohl jsem být blíž. Mohl jsem pomoct. Neměl jsem..-"
   ,,Postřelili tě Argenti! Co jsi asi chtěl dělat?" Stiles se na chvíli odmlčel a stále mě sledoval svým nechápavým pohledem. ,,A vylez. Za nic nemůžeš." 

Stiles už byl na odchodu ale najednou se otočil. ,,Přijdeš zítra na veterinu? Budou tam všichni" Ticho. Stiles chvíli postával na místě, ruce vrazil zpět do kapes a od pusy mu stoupaly obláčky páry. Byla opravdu zima. ,,Nevím."

   Pro dnešek jsem se rozhodl přečkat noc v mém bývalém domově. Prošel jsem oprýskanými, dřevěnými dveřmi a hlasitě je zabouchl. Bylo mi jedno jestli se sem přiřítí lovci s plnými zásobníky omějových kulek.

Sesunul jsem se do křesla prožraného od molů. Schoval jsem si hlavu do ruk a snažil se v sobě udusit vztek spojený nutkáním do něčeho praštit.
   Spustil jsem ruce a rozhlédl se po bývalém obývacím pokoji. Dokonale si vybavuji, jak to tu vypadalo před tím.
   Před obrovským požárem při kterém uhořela skoro celá moje rodina. Přežil jen můj strýc Peter, který stále tvrdí že moje mladší sestra Cora byla stejně jako já mimo dům, když se to stalo. Nevěřím mu. Nikomu nevěřím.

   Vzbudil jsem se časně ráno. Vstal jsem z křesla, ve kterém jsem usnul, a pokoušel se protáhnout bolavá záda. Spát v křesle asi nebyl nejlepší nápad. S touhle myšlenkou jsem opouštěl sotva stojící budovu, dříve zvanou domov.

Před domem stálo mé černé Camaro, které tu zůstalo od mého útěku před lovci, kteří mě vystopovali až do mého bytu v centru Beacon Hills.   
   Najivně jsem si myslel, že lovci si mé změny bydliště nevšimnou, ale hned druhý den po mně střílely omějové šípy, kdykoliv jsem se mihl v okně. Došlo to až do takového stádia, že jsem se při přesunu do jiné místnosti plazil po břiše, ale nakonec to vyvrcholilo útěkem zpět do ohořelé rezidence Haleových.

Zahnal jsem myšlenky jediným dupnutím na plyn, a rozjel se probouzející se krajinou. Bylo mi úplně jedno, kudy jedu a jakou rychlostí jedu, dokud mě nezastavil místní šerif.
Stáhl jsem zatmavené okýnko a úkosem na něj pohlédl. Jeho obličej mi byl nějak povědomý, ale neřešil jsem to. Z přihrádky vedle volantu jsem vytáhl pár bankovek, které jsem hodil šerifovi k nohám, zamával mu před nosem mým řidičským průkazem a než se stihl nadechnout, už jsem byl pryč.

   Se zatajeným dechem jsem sáhl na kliku a otevřel. Okamžitě mě udeřil do nosu zápach desinfekce a hnijícího masa.
   „Je tu někdo? Přišel jsem za Scottem McCallem.“
Za dubovým stolem, kde obvykle sedí usměvavá žena s dolíčky ve tvářích nebyl nikdo. Zmateně jsem se rozhlížel.
   „Hej?“
   „Máme zavřeno, pane. Měl by jste.. Aha, to jsi ty. Jdeš za Scottem?“ Doktor Deaton se na mě usmíval i přes to, že jsem ho nejspíš vyrušil z práce, a doširoka otevřel dveře do ordinace, kterou jsme jen prošli a šli až do místnosti za ní.

Scott ležel na zádech napojený na nějaký přístroj. Spal.
   „Podle výsledků testů mu nic není. Až na plný močový měchýř a to, že z jeho vlasů se brzo stanou dredy. Můžeš ho klidně probudit.“ Tohle byl asi pokus o vtip. Nebo jsem si to alespoň myslel.
   „Cože? Mám ho probudit? Vždyť je teprve..-“ Deaton mě přerušil a tvařil se nadmíru pobaveně.
   „Dobře, udělám to sám.“ Šouravým krokem přešel k šedému přístroji a chvíli se potýkal s hledáním správného vypínače.
   „Uděláme to jinak.“ Doktor teď už ráznějším krokem šel ke spícímu Scottovi, a vytrhl mu hadičku z ruky. Scott prudce otevřel oči a posadil se. Záda měl podivně napřímená, v očích prázdný pohled a taky nebyl cítit jako Scott.
   „Nechám vás tady o samotě, jestli nevadí. Mám nějakou práci.“

Deaton odešel a já zůstal s McCallem sám. Přitáhl jsem si k jeho posteli jednu z podivně zakroucených černých židlí. Když jsem si sedl a opět pohlédl na Scotta, všimnul jsem si jeho žlutě svítících očí. Měnil se.
   „Scotte, děje se něco? Uklidni se. Mysli na Allison. Notak, Scotte.“ Ani jsem nezaregistroval, že jsem se během této věty postavil a ochranitelsky natáhl ruku ke Scottovi. Ten po mně šlehl nasupeným pohledem a vrhl se na mě. Zatáhl mě za ruku a já měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Druhou rukou jsem se opřel o hranu postele a snažil se mu vymanit, ale Scott byl jako rozzuřený býk s ostrými tesáky. Nevydržel jsem to.   
   Moje oči se rozzářily pronikavou červenou barvou. Nechtěl jsem se měnit, ale musel jsem Scotta zastavit, nebo si zase ublíží.
   Po tom co jsem se Scottovi podíval do jeho stále žlutě svítících očí, zarazil se. Využil jsem příležitosti, srazil ho zpět do postele a vytrhl ruku z jeho sevření.
   Scott i já jsme prudce oddechovali, přičemž Scott těkal pohledem mezi mýma očima a mým zápěstím. Stále jsem ho sledoval ale pohled mi sklouzl i na moje zarudlé zápěstí.

Byly tam otisky zubů. Scott mě kousl.