Teen Wolf: Hale.

#9

Projížděli jsme hlubokým lesem, po písčité cestičce, která prášila, a za námi se prášilo, jakoby indiáni vysílali kouřové signály. Vážně nenápadný. Pohlédl jsem úkosem na Stilese, mžourajícího skrz čelní sklo, a promluvil.
   „Stůj."
   „Ale proč?" Přivřel oči ještě víc, protože přes kouř, který se dostal až před auto, špatně viděl.
   „Zastav."
   „Ale Dereku, myslím že už-"
   „PROSTĚ ŠLÁPNI NA BRZDU!"

Neměl jsem náladu na hádky a odmlouvání. Byl jsem dost naštvaný, za celou cestu jsme neviděli nic zajímavého a podezřelého, co by nám pomohlo najít Jacksona a Gerarda.

Stiles a brbláním ubral plyn, a jeep začal zpomalovat. Cukání auta probudilo Lydii, která dosud spala nalepená na okýnku.
   „Co se děje?" Lydie se zmateně rozhlížela. „Proč zastavujeme? Lepící páska selhala?"
   „Ne, všechno je v naprostém pořádku, Lydie. Neměj strach. Doufám, že ses vyspala dobře."
Stiles ji poočku sledoval ve zpětném zrcátku a sundal ruce z volantu.
   „Dereku, tak proč jsme zastavili?" Scottův hlas zněl slabě a chraplavě.
   „To by mě taky zajímalo." Stilinski si mě měřil zlostným pohledem a já měl chuť ho praštit.
Otočil jsem se na sedadle, abych byl čelem ke smečce a přejel je pohledem. Rozespalý Scott držel Allison za ruku, Erica si prohlížela svoje ostré drápy, Lydie se marně pokoušela upravit si svůj účes vytvořený okýnkem v autě a Isaac s Boydem prostě seděli, ruce v klíně přičemž mě sledovali vyčkávavým pohledem. Vypadalo, že ani jeden z nich za celou cestu nezamhouřil oko.

   „Takhle to dál nejde. Musíme se rozdělit, jinak nikdy nic nenajdeme. Mimo to už jsme dost hluboko a dál by jsme se autem nemuseli dostat. Takže ven a rozdělíme se do skupin. A mimo to, ten zvedlý prach vůbec není nápadný." Odmlčel jsem se a otevřel dveře.
   „Takže všichni ven. HNED."

Smečka poslušně vylezla ven do zablácené písčité krajiny, plné stromů a keříčků s trny.
   „Isaacu, ty půjdeš s Allison. Ne, Scotte, neprotestuj." Viděl jsem, jak se Scottovy rozzářily oči jasně žlutou barvou. „Potřebuju, aby jste hledali, ne se zase někam vypařili." Všimnul jsem si, jak Allison zrudla a Scott zatínal pěsti. Nijak to na mě nezapůsobilo, Scotta bych hravě přepral, a dál jsem vytvářel dvojičky.
Nakonec to vyšlo tak, že v každé skupině byl vždy jeden vlkodlak, což znamenalo bojová síla, a jeden člověk. Ikdyž v případě naší smečky nebyl člověk, kromě Stilinského nikdo. A toho bych taky člověkem nenazval, spíše hyperaktivním polenem, kterému to docela pálí.

Isaac a Allison šli na sever, Erica a Stiles na jih, Boyd a Lydia odešli na východ a já se Scottem jsme šli hlouběji do lesa, na západ. Doufal jsem, že Jacksona najdeme právě my, protože jako skupina jsme byli nejsilnější.

Postupovali jsme dál lesem a prodírali se čím dál hustějšími keři. Slunce, doposud slabě zářící, zapadalo za obzor a v lese se začínalo smrákat.
   „Podívej!" Scott držel v ruce šíp s ulomenou půlkou hrotu.
   „Byl v tom stromě?"
   „Jo, byl zabodlej tady v tom kmenu." Najednou zbledl, upustil šíp a s výrazem plným zděšení se na mě podíval.
   „Allison. Ona si nevzala svoje šípy a luk! Zůstaly vzadu, hrál si s nimi Boyd po cestě sem." Ztěžka oddechoval a já jen nevěřícně na něj hleděl. Tohle že je Scott? Ten Scott McCall?
   „Hele, to bude dobrý. Slyšíš, Scotte? Jde s Isaacem, ochrání ji."
   „Ne, musím jí je přinést! Nemá se jak bránit. Ty to tu sám zvládneš. Že jo?"
   „Scotte nezmatkuj."
   „Ne, Dereku, nesmí mi umřít. Prostě nesmí. Chápeš?"
   „Jo. Jo chápu ale i tak. Co když tě chytí? Budeš sám, nemůžeme se rozdělit. Je to nebezpečné."
Scott se zatvářil smutně, ale v zápětí se na mě podíval se slzami v očích.
   „Promiň kámo. Já musím."
Otočil se na patě a ve vlkodlačí podobě se rozběhl po úzké pěšince zpět, odkud jsme přišli.
Zůstal jsem sám stát uprostřed plácku, který byl zahalen v černočerné tmě.
Cloumal se mnou vztek. Měl jsem chuť do něčeho silně praštit, chodil jsem tam a zpět, opakoval si svoji mantru ale nebylo to ničemu platné.

Obrátil jsem sa pěstí silně praštil do kmenu starého smrku. Pár kousíčků kůry se odlouplo a spadlo s křupnutím na zem. Opřel jsem se rukama o kmen a hlasitě vydechoval. Začal jsem prsty zajíždět pod uvolněnou kůru a jednotlivé kousíčky odtrhoval od kmenu a házel na zem. Nadělal jsem hrozný nepořádek, ale můj vztek ustupoval. Oči se mi z rudě červené přeměnily na zelenou, drápy zmizely a nahradily je moje špinavé nehty a zmizel vlkodlačí sluch i zrak.

Najednou kolem mě něco zasvištělo obrovskou rychlostí z pravé strany, a následně se stejný zvuk ozval i zleva. Zmateně jsem se točil na místě, hledal původce zvuků a začínal se pomalu měnit do své vlkodlačí alfa podoby.
Tupý náraz do pravého boku mě donutil vycenit tesáky a zapřít si nohy o kořen smrku, protože mě náraz odhodil o pár stop pryč.

Stál jsem čelem dvoum betám, stojícím v bojovém postavení. Jednoho z nich jsem znal a znala ho i má smečka. Opět se mnou začal cloumat vztek, jakoby se uvnitř mě prali dva lvi, jeden agresivnější a zuřivější, než druhý.
Rozběhl jsem se proti Jacksonovi a tvrdě ho srazil na zem. Vymanil se z pode mě, ale na hrudi mu zůstaly viditelně šrámy od drápů. Mých drápů. Vypadal značně otřesený, ale z jeho očí stále čišela nenávist.
Otočil jsem se na druhého útočníka, stále stojícího v obraně, který modrýma očima sledoval každý můj pohyb. Neznal jsem ho. Ani jeho pach mi nebyl známý.
Slyšel jsem za sebou praskání větviček a šustění kapradin, což mi napovídalo, že se Jackson vrací, aby mi vrátil můj první výpad.  Najednou se ale ozvalo zavrčení, a on se prudce zastavil. Nechápal jsem, co se stalo, proč se zastavil. Až když jsem se zpět otočil na modrookou betu, došlo mi to.

Místo vlkodlaka tam stál tmavovlasý kluk s bouřkovýma očima a v natažené ruce třímal nabitou zbraň. Usmál se nad tím, jak sem se snažil ustoupit, schovat se.
Kdybych dokázal vraždit očima, byl by několikrát mrtvý.
Neměl jsem kam utéct, kdykoliv jsem se byť jen podíval jinam, ozvalo se Jacksonovo hrubé zavrčení, a seknutí do kotníků.
   „Tak dělej,“ vydechl jsem, zmáčkni to.“
   „Víš, o co mě teď prosíš?“ Škodolibě se usmál a vpíjel své oči do mých.
   „O smrt,“ odpověděl jsem na rovinu.
   „Ne. Prosíš o něco horšího, než je smrt.“

Hlasitě se zasmál a stiskl spoušť. Tichý les prořízla hlasitá rána, ptáci vzlétli a mou mysl zastřela tma.