Teen Wolf: Hale.

#4

Nevěřícně jsem zíral na zarudlé otisky zubů. On mě opravdu kousl.

Stočil jsem pohled na Scotta, který mě sledoval a byl ještě více vyvedený z míry, než já. V jeho teď už oříškově hnědých očích se mísil strach s něčím dalším, což jsem nedokázal určit ani podle rytmu úderů srdce.
Stáhl jsem si rukáv tak, aby nešlo nic vidět. Překvapilo mě ale, že nezačal pracovat proces hojení. Kousnutí od bety by mně, jakožto alfovi nemělo nic způsobit, ale tohle bylo jiné.

   „Je ti dobře?" Scott při pohledu na mě vypadal vyděšeně. „Jsi úplně bledý."
Nepřipadal jsem si nijak nemocně, nýbrž zvláštně.
   „V klidu, je mi dobře. Doufám že ty už se cítíš líp. Smečka tě postrádá." Z venčí se ozývaly hlasy a vrzaní vchodových dveří.
   „Myslím že tě jdou zrovna navštívit."
Hlasy byly stále blíž a já si všimnul, že Scott křečovitě svírá okraj postele. Klouby mu výhružně zbělely a okolo pevně zavřených očí se mu vytvořily vrásky. Vypadalo to, že niterně s něčím bojuje. Jeho tep se zrychloval a zpomaloval v pravidelných úsecích. Pocítil jsem nutkání zakročit. Opatrně jsem se připlížil, nechtěl jsem ho  vyděsit a schytat další otisk jeho zubů. Chytil ho za ramena a zatřásl s ním, jako když se malé děti snaží dostat svých pár korunek z umělohmotného prasátka. Bylo to riskantní, ale zabralo to.

   Scott otevřel oči ve stejném okamžiku, kdy někdo prudce rozrazil dveře. Dovnitř se nahrnula celá moje smečka s balonky, bonbony a nějakým proutěným košem přikrytým kusem hadru, který nesl Boyd. Rychle jsem od Scotta odskočil a sedl si zpět na židli, kterou jsem v té rychlosti málem povalil.
Všichni se zarazili, když mě uviděli a zastavili se.
Stoupl jsem si, kývl hlavou. Všichni se opět dali do pohybu a natlačili se kolem Scottovi postele. Všichni až na Isaaca. Ten je obešel a prsty si pohrával se svojí šálou omotanou kolem krku.
   „Jak dlouho tu jsi? Vypadáš dost unaveně."
   „Nevím."
   „Měl bys jít domů, vypadáš fakt   strašně."

Najednou jsem pocítil obrovský příval únavy, a potlačoval nutkání si zívnout. Chtěl jsem odpovědět, ale do nosu mě najednou udeřil cizí pach.

Spěšně jsem otočil hlavu za původcem tohoto pachu, a odpovědí mi bylo hlasité štěkání, tedy spíše ňafání, ozývající se u mých nohou. Štěně. Ti idioti mu koupili štěně. Otočil jsem se zpátky na rozesmátého Isaaca a vyčkával odpověď.
   „No na mě se nedívej, můj nápad to nebyl." Isaac se hlasitě zasmál a ukázal na usmívající se Lydii, která držela pytlík granulí. Když zachytila můj pohled, úsměv jí zmrzl na rtech.
   „Jen jsem chtěla, aby byl šťastnej. Nic víc."
   „To se ti teda povedlo." Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ten pes bude Scotta akorát rozptylovat. Jako by nestačila Allison.

   Propletl jsem se mezi stojícími lidmi až ke dveřím, ale po cestě jsem šlápl do něčeho mokrého na podlaze. Znechuceně jsem se podíval na bílou podlahu, na které byla jasně viditelná žlutá loužička. A dost.

   „Buď rád že je to jen tohle," řekl Stiles, který se vynořil za mnou, „já venku šlápl do toho druhýho, a můžu ti říct, že je to o hodně horší." Setřásl jsem jeho ruku z mého ramene.
   „Ten pes musí pryč." Poté jsem otočil klikou a vyšel ven z pokoje.

Dveře za mnou práskly a naštvané hlasy vycházející z pokoje utichly. Vyšel jsem na tichou chodbu, kde se rozléhal zvuk mých kroků a z jedné místnosti se ozývalo cvakání psacího stroje.
   „Už odcházíš?" Deaton stál vchodových dveří s cedulí "otevřeno" v ruce.
   „Potřebuju ještě něco zařídit." Odmlčel jsem se a čekal na veterinářovu reakci.
   „Aha. No, nebudu ti překážet." Oddechl jsem si, ale on pokračoval.
   „Co jste vlastně se Scottem řešili? A co ten hluk?"
   „Nic zajímavého.“
   „Hele Dereku, já vím že se nerad svěřuješ a své soukromí si bráníš, ale měl bys vědět, že se mi můžeš vždycky svěřit.“
   „Není s čím.“ Tvrdě jsem odpověděl a odešel ven. Rychlým krokem jsem mířil ke svému autu. Paprsky podzimního slunce odrážely lesk černého auta, do kterého jsem nasedl a přemýšlel, kolik je hodin. Mobil jsem nechal v bytě, ale podle kručení mého žaludku jsem poznal, že je čas k jídlu.

Nastartoval jsem a obě ruce přesunul na volant, potažený kůží. V zápětí jsem ho rychle pustil, jako když někoho popálí horká voda. Přesně tak jsem se cítil, ale bolest se rozlévala jen v jedné ruce.
Vyhrnul jsem si rukáv, a údivem se mi rozšířily zorničky. Rána byla zarudlá, místy černá a vytékala z ní hustá černá krev společně s něčím bílým. Nevypadalo to, že by začal proces hojení a mám takový pocit že ani nikdy nezačne. Celé to podivně zapáchalo a dráždilo to moje vlčí smysly.

Zastavil jsem před jednou z restaurací, kam jsme obyčejně chodili celá smečka na oběd. Spustil jsem zdravou ruku z volantu a zašátral pod palubní deskou a vytáhl pár obvazů, které jsem s sebou vozil pro případné zranění člena mé smečky omějovými šípy nebo kulkami. Neuzdraví je to, ale uklidní. A to jsem přesně potřeboval já. Uklidnit.

   Seděl jsem na potrhané sedačce s jídelním lístkem v ruce, který jsem ani nemusel číst, jelikož jeho obsah znám.
Ucítil jsem známý pach a vrzání bot po naleštěné podlaze.
Naštvaně jsem složil jídelní lístek dolů a věnoval nezvanému hostovi naštvaný pohled. Toho to nijak nerozhodilo, ba naopak.
Škodolibě se usmál a sebral mi lístek z ruky.
   „Tak co si dnes dáme?“