Teen Wolf: Hale.

#7

Trhnul jsem sebou a skočil po vyděšeném Isaacovi a zakousl se mu do krku. Rána ale nebyla hluboká a Isaac mě s lehkostí odstrčil přes půlku místnosti, otočil se jak nejrychleji mohl a prchal pryč. Zavrčel jsem, padl na všechny čtyři, abych ho mohl rychleji dohnat, a běžel. Opět jsem se mohutně odrazil, abych běžícímu Isaacovi doskočil až na záda.
Podlomily se mu nohy a on se rozplácl na podlaze, ale okamžitě se zvedl, jako bych mu vůbec nevisel na zádech a s vrčením se otáčel na všechny strany, jen aby mě shodil. Zaryl jsem se ostrými drápy do jeho statných ramen a zahryzl se do kůže pod ramenem, trhl jsem s ní, přičemž se mi do úst okamžitě dostala chuť krve, po které jsem tak toužil.
Najednou mi někdo narazil do pravého boku a já i se stále vrčícím Isaacem spadl na malý botníček a narazil si rameno. Zavyl jsem bolestí když na mě dolehlo něčí tělo se svítivýma žlutýma očima, ostrými zuby a tvrdými pěstmi, které jsem měl tu čest poznat. Bránil jsem se ale schytal jsem tolik ran do spánku, že už jsem potom nevnímal nic, ani ten protivný hlas v mé hlavě, který opakoval stále stejné slovo. Zabij.
                         
                               ••
  
   Probudil jsem se v bílé místnosti se stejně barevnou přikrývkou a spoustou pípajících přístrojů s všemožnými hadičkami. Kousek od mé postele byla židle, na níž seděl mladík s hnědými vlasy, stejně jako já před nedávnem.
   Snažil jsem se přetočit na bok ale nešlo to.

   „Ublížíš si, přestaň.“ Scott vstal a nejistě se blížil k mé posteli.
   „Co tady dělám?“ Můj hlas zněl chraplavě, jako kdybych byl po metalovém koncertě.
   „Potřeboval jsi pomoct. Za chvíli sem opět přijde Deaton aby se podíval na to tvoje zápěstí.“ Odmlčel se a provinile se podíval na moje zápěstí, ovázané snad tunou všelijakých obvazů, avšak stále byla vidět černá krev.

   „A když tu Deaton není tak...“
   „Stará se o tebe moje máma,“ řekl věcně, „a my si u tebe střídáme hlídky.“
   „Hlídky?“ Odpověděl jsem zmateně. „Proč hlídky? Vždyť jsem v nemocnici, co by se mi asi mohlo stát.“
   „Hlídáme tě před Jacksonem. Pamatuješ si ho, ne? Jackson Whitemore, byl kanima. Víš? On... On se vrátil. Vrátil se ale ne jako kanima. Vrátil se jako vlkodlak, ale nemá smečku. Je omega ale máme podezření, tedy Stiles ho má, že se ji snaží získat."

   „Jak dlouho už tu ležím?“ Byl jsem stále zmatenější a třeštila mi hlava.
   „Týden. Isaaca už propustili a včera-“
   „Isaac byl v nemocnici? Takže je to pravda? Napadl jsem ho?“ Zamnul jsem si čelo a zadíval se Scottovi do očí.
   „Ehm.. Jo, docela dost jste se poprali. Ale nic vážného, takže se zase uklidni nebo tahle pípající mašina brzo vybouchne.“
Zadíval jsem se na onen zběsile pípající přístroj se zelenou obrazovkou.

   „Co tady děláte?“ Melissa, Scottova máma, vstoupila do místnost se založenýma rukama.
   „Nic, jen jsem tady Derekovi řekl, že se Jackson vrátil.“
   „A řekl si mu i to, že včera napadl nemocnici, zranil několik doktorů jen proto, že chce nějakou alfu, a především zmizel i s Gerardem, který se nám všechny pokusil zabít jen pár měsíců před tím Whitemorem?“

Melissa si okamžitě dala ruku před pusu a brblala, že s tím měla ještě počkat. Zatvářil jsem se  překvapeně a podrážděně zároveň, a cítil svoje srdce, které tlouklo jako splašené.
  Snažil jsem se vyprostit z pásů, které mě držely přivázané ke tvrdému nemocničnímu lůžku. 
   „Pusťte mě! Já chci pryč! Musím je dostat! Scotte!“ Ani moje štěněčí oči na hnědookého puberťáka nezapůsobily a on jen pokrčil rameny.
   „Promiň, brácho. Nejde to. Ještě nejsi zotavený. Ale neboj, Stiles s Boydem a Ericou už po nich pátrají.“
   „Ne. Oni... Nezvlá-..“

   „Scotte! Scotte, ztrácíme ho!“ Mellisa stiskla knoflík na zdi a stulila se do náruče svého syna.
Místnost naplnil zvuk zběsilého pípání přístroje na kontrolu srdce, hlasy doktorů a nářek Mellisy obklopován klidnými slovy Scotta.

Pohltila mě tma. Černočerná tma s bílým světlem na konci. Přišlo mi to přirozené, jako by každá tma měla svůj světlý konec. Nikoho jsem neviděl.
Slyšel jsem jen nějaké hlasy. Točil jsem se na místě a poslouchal, odkud vychází. Volaly mé jméno. Volaly ho stále hlasitěji, a bílé světlo se přibližovalo stále blíž, až mě dočista oslepilo. Zakryl jsem si obličej rukou a druhou si stistkl pravé ucho ve snaze ukrýt se před hlasy, které už doslova řvaly mé jméno.
Mezi hlasy jsem slyšel i rychlé pípání a pak najednou nic..