Teen Wolf: Hale.

#13

    Zůstal jsem v místnosti sám. Křeče už pomalu ustávaly, ale bolest z injekce neustupovala, ba naopak, zhoršovala se.
Chtěl jsem se na ránu po vpichu podívat, jestli nekrvácí, ale přes kalhoty jsem nic neviděl.

Po těle se mi rozléval zvláštní pocit. Jako by mi trnuly svaly, a zase se napínaly. Rozmazávalo se mi vidění, a v ústech jsem cítil chuť krve. Myslel jsem si, že jsem se při nedávných křečích kousl do jazyka, ale pocit, který na malou chvíli zaplnil moji hlavu, mě zmátl natolik, že jsem o tom začal pochybovat.

Každých pár hodin do místnosti někdo vstoupil, aby si pohrál s kovovým kolečkem, kterým se do mého těla pouštěla dávka elektřiny, která by normálnímu člověku smrtelně ublížila, ale mně "naštěstí" způsobila jen velké bolesti. Občas byly bolesti tak velké, že jsem cítil zostření špičáků a vsadil bych se, že moje oči taky nabraly svoji vlkodlačí barvu.

Pořád jsem nechápal, co po mně chtějí. Drželi mě tu jen pro zábavu, a potěšení z mučení měňavce? Ikdyž je Theo jedním z nich? A proč se vůbec lovci a vlkodlaci spojili? Co je to za spiknutí?

•••••••

Po čase jsem přestal počítat, jak dlouho tu jsem. Možná měsíce, možná jen týdny, nevím. Každopádně to bylo dost dlouho na to, abych přemýšlel, kde je má smečka.
Často za mnou chodili návštěvy v podobě lovců, Jacksona, nebo Thea Raekena, aby si trochu pohráli s kovovým kolečkem a potrápili mé tělo přívodem dalších elektrických ran,  nebo mi píchnout injekci s tekutinou, která mi způsobovala křeče, chuť krve v puse a neodolatelnou touhu zakousnout se do něčího krku.

Tyhle injekce se mi příčily. Nesnášel jsem ten pocit. Nechtěl jsem zabíjet.

Nevím, co to bylo za látku, ani kde k ní přišli. Cítil jsem se bezmocně. Chtěl jsem se bránit, nechtěl jsem další dávku té proradné látky, ale moje ruce připoutané nad mojí hlavou mi v tom bránily. Vždy jsem mohl jen nečinně přihlížet, jak se mi dlouhá, ostrá jehla zabodává do stehna a poté cítit, jak se mi chladná tekutina rozlévá tělem.

Ale jednou se stal zlom.

Čím déle mi byly píchány injekce, tím více sílila chuť po krvi. Vlastně jsem se na každou další dávku začínal těšit. Připadal jsem si jako nějaký feťák, který zoufale touží po své dávce drogy, bez které nemůže vydržet.

Ani lovci už se mi tolik nepříčili. Občas jsem s některým z nich prohodil pár slov, ptali se mě na různé otázky a já jim odpovídal, přičemž se vždy na konci rozhovoru usmáli, zapsali něco do papíru na protější straně  místnosti a odešli. Bohužel, papír byl ode mě tak daleko, že jsem neměl šanci na něj dohlédnout a zjistit, co se tam píše.

×ו××

„Dobrá," ozvalo se kousek ode mě, „myslím že je čas na test!"  

Ospale jsem otevřel oči a zamžoural po místnosti. Naproti mně stál Theo s nějakým dalším Jacksonovým mužem a zírali na papír připevněný na stěně, na který v průběhu toho času, co jsem tu strávil, což byl dozajista víc než měsíc, něco zapisovali. Dost často jsem teď spal, vždy mě probudila jen další injekce, nebo dávka elektrického proudu. A když jsem zrovna nespal, přemýšlel jsem. Nad smečkou, jak se jim daří. Proč se mě ještě nepokusili najít. Nad Lydií. Co s ní dělají.

Vždy, když jsem se někoho na Lydii zeptal, odsekli mi, že mi do toho nic není. Když jsem jim něco odsekl zpět, nebo zvýšil hlas, následoval elektrický proud. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem.

,,Vnímej mě, ty pse." Jeden z mužů mi luskal před obličejem, přičemž druhý mi z břicha sundal onu kovovou desku, která do mého těla pouštěla elektřinu a poté vyšlapal schody vedoucí pryč z místnosti a zmizel.
,,Ještě jednou mi řekneš pse, a garantuju ti, že ti rozsápu obličej." 
,,To bych chtěl vědět jak." Úlisně se na mě usmál a poukázal na moje stále spoutané ruce nad hlavou. ,,Ale jestli to dokážeš, tak ti můžeme začít říkat Hale-Houdini."

Odhalil jsem svoje zostřené tesáky ve výhružném obličeji, a pokusil se trhnout s pouty, ikdyž jsem věděl, že to bude k ničemu, protože jsem to zkoušel už několikrát. Taky na mě vycenil zuby, ikdyž jen lidské, a ukázal mi tím svůj zlatý zub, který se mezi ostatními zuby skoro ztrácel.

,,Sklapněte vy dva." Theo se doposud ležérně opíral o stěnu, ale teď přišel blíž k nám, a v ruce držel svazek klíčů. ,,Ty," ukázal na mě, přičemž jsem se na něj podíval s výhružným pohledem, ,,nebudeš dělat žádný prudký pohyby, nebudeš se snažit o žádnej útěk ani o nic takovýho. Rozumíš?!"
,,Ano, mami." Odpověděl jsem nezučastněně a když jsem se podíval Theovi do tváře, zračilo se v něm napětí. Nevěděl, jestli mi věřit. Cítil jsem z něj napětí a nervozitu.

Pomalu ke mně přistoupil, v ruce stále svíral svazek klíčů ale všimnul jsem si, že měl v prstech nachystaný jen jeden. A to klíč od mých pout. 

Jakmile se ozvalo cvaknutí klíče v zámku, napětí kolem pravé ruky se zmenšilo. Opatrně jsem vysunul ruku z pout, a fascinovaně si ji prohlížel. Kolem zápěstí se táhl krvavý pruh, který jsem si nejspíš způsobil při mém posledním trhnutím pouty a když se mi uvolnila i druhá ruka, věděl jsem, že musím jednat, a to rychle. Nejrychleji, jak to jen jde.