Teen Wolf: Hale.

#11

Bolest v pravém boku se stupňovala, kulka uvízla někde uvnitř a já jsem ucítil něčí ruce na mém těle.

,,Hej, nech mě! Nešahej na mě!" Bolest byla opravdu strašná, ale i přesto jsem se vzpíral. Sundal jsem ruku z rány, abych se mohl lépe bránit a doufal, že kulka nebyla naplněná omějem.

,,Neboj, neoberu je o to nejlepší." Slizce se usmál, olízl si rty a dodal: ,,ale trochu si pohrát můžu."

Nerozuměl jsem mu. Nechápal jsem, co myslí tím trochu si pohrát ale určitě to nebude nic příjemného. Přece jen, je to lovec a jejich praktiky nejsou pro vlkodlaky moc příjemné.

Využil té chvilky, kdy jsem nedával pozor protože jsem přemýšlel o tom, co řekl a dostal se mi za záda. Sevřel mi ruce a nohou kopal do mých kolenou, snažíc dostat mě na zem.

„Přestaň sebou tak házet!" Jeho sípavý hlas mě vrátil zpět do reality.
„Ještě jsem pořádně nezačal," zavrčel jsem a vytrhl mu moje ruce, které se snažil secvaknout k sobě něčím, co vypadalo jako šerifovy pouta. Rychle jsem se otočil a chytil cizince pod krkem a vycenil na něj svoje zostřené zuby. Nepoznal jsem ho, ale určitě to byl lovec. Nebyl to ten, který na mě předtím mířil zbraní, tento byl menší a měl pískově žluté rozcuchané vlasy slepené potem do úzkých žížalek, připomínající dredy.

Snažil se mé ruce sundat, avšak když se mu to nedařilo, přidušeně zavolal na svoje kamarády: „pomožte mi, vždyť váží tak o 20 kilo víc než já, idioti!"
Nikdo se ale ani nepohnul. Všichni jako by zmrzli na místě.
Zařval jsem na něj svým vlkodlačím řevem, čímž jsem ho vyděsil na největší možnou úroveň. Ono totiž není příjemné, mít vlkodlačí zuby tak blízko svému krku, ikdyž jste profesionálně vycvičený lovec.

„Notak, vlčku. Pusť ho. Už má dost. Vedu ti někoho lepšího."

Jacksonův slizký hlas mě donutil se otočit, ale než jsem to stihl, uslyšel jsem výstřel z pušky. Mnohem silnější než ten předešlý. Zamotala se mi hlava, rozmazalo videní, ale přesto jsem čistě slyšel jeden ze známých hlasů člena mé smečky. A pak padla tma.

××××××××

Bolestivě jsem otevřel oči a okamžitě je zase zavřel, protože mě oslepilo ostré světlo z žárovky na stropě. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Tělem mi projela ostrá bolest a z úst se mi vydral bolestivý sten.

,,Ale, vidím že se náš čestný host už probouzí." Opět ten ulisný hlas.
,,Dobré ráno, Šípková Růženko. Vyspal ses dobře?" Tenhle hlas patřil té modrooké betě, která mě v lese napadla a střelila do boku, ze kterého mi teď trčí nějaká bzučící kovová deska.

Ruce mám svázané nad hlavou, nemám tričko a stojím bos na kovovém podstavci. Kov nepříjemně studí do nohou a díky tomu je mi zima, ale to není jejich hlavní záměr.

Lovci s oblibou pouští do svých obětí elektrické výboje, berou to jako zábavu a mučení v jednom. Ikdyž Jackson a ta modrooká beta nejsou lovci, tak mají ve své skupině určitě i pár lovců. Možná i pár dalších vlkodlaků.
Je to zvláštní. Jindy se lovci a vlkodlaci mezi sebou zabíjeli ale teď, jako by se spojili v jedno s jen jedním cílem. Vyhladit moji smečku.
Nevím, co jsme jim provedli.

,,Ty s námi nemluvíš?" Jackson si mě prohlíží jako dítě zákusky v cukrárně. Se stejným zájmem v očích, jako si Isaac prohlíží svoji sbírku šál.
,,On někdy mluvil?"
,,Buď slušný, Theo. Nechceme našeho vzácného hosta urazit.

Theo. To jméno mi něco říká.

„Mysleli jsme, že budeš rád, že tu můžeš být s námi." Theo se procházel po místnosti a svíral v ruce moje smuchlané triko.
„No jo, úplně skáču radostí," pronesl jsem sarkasticky, ale to se Jacksonovi nelíbilo.

Energicky přešel k černému ovladacímu pultu a potvrdil moje domněnky. Všechny hadičky, kovová deska napojená na mé břicho i podstavec taktéž z kovu jsou napojeny na elektrický proud, který momentálně proudí celým mým tělem.
Je to jakoby mě někdo polil studenou vodou a v zápětí opařil horkou vodou. Moje tělo se třepe jako bych byl jeden z psů paní Martinové a obličej mám skřivený v bolestné grymase.
Chvíli mě takhle nechají a smějí se, než proud konečně vypnou.

Svaly povolily, podlomily se mi kolena a kdybych nebyl připoután za ruce, spadl bych na zem. Bolestivě jsem zvedl hlavu a probodl Jacksona i Thea nenávistným pohledem.

„Copak? Něco se ti nelíbí?"
„Ne, všechno je fajn." Za tuhle poznámku jsem si zaskoužil další dávku proudu.
Cítil jsem se na pokraji bezvědomí, vidění se mi rozmazávalo čím dál víc ale stále jsem stál vzpřímeně a snažil se dívat těm dvoum špinavcům do očí.

„Dost. Už ho nech. Nechceme o něj přijít tak brzy." Theo se podíval na Jacksona a vypnul proud.
„Ale doufám, že už si budeš dávat pozor na jazyk."

Je to zvláštní, když se vás snaží vychovat teenager, o několik let mladší než vy. Je to spíše směšné.

Jackson viděl, jak mi z čela odkapává pot, sotva se držím na nouhou a jak křivím obličej bolestí. Usmál se, měl z toho viditelně radost.

Najednou se ozvalo zaklepání na jedny z bočních dveří. Jackson pokynul Theovi, který šel jako poslušný beránek otevřít dveře téhle zpropadené místnosti.

Theo otevřel dveře, za kterými stál nějaký muž, nejspíš lovec, a držel za loket rozcuchanou dívku s jahodově blonďatými vlasy, kterou jen surově strčil do místnosti a zbouchl dveře.

Dívka chvíli klečela na podlaze, a ačkoliv jsem jí přes vlasy neviděl do obličeje tak jsem věděl, kdo to je. Ta jahodová vůně. Nemohl jsem se splést. Byla to Lydie.