Teen Wolf: Hale.

#14

Seskočil jsem z podstavce, přeměnil se a zařval svým vlkodlačím řevem.

Okamžitě mi byl odpovědí Theův řev a jeho ocelově modré oči se zabodly do těch mých. Čekal na můj další tah.

Narovnal jsem se, avšak stále jsem zůstával v bojovém postavení a sledoval Raekena, který se ke mně stále přibližoval. Bylo pro mě těžké zůstat vzpřímeně stát na nohách. Měl jsem je jako z olova a každý krok byl těžký, ale i tak do mě nával adrenalinu vehnal bojovnost.

Chtěl jsem se na Thea vrhnout, rozsápat mu hrdlo. Ale něco mi říkalo, ať to nedělám. Že jsme přátelé. Že mi dokáže pomoct.

Bojovnost pomalu ustupovala, až se ztratila úplně a sní i moje vlkodlačí podoba. Zhroutil jsem se na zem a sledoval Thea, jak se vítězně usmívá.

„Copak vlčku? Nějaký problém?"
Nedostal jsem ze sebe ani slovo. Jen jsem seděl na zemi a zíral na svoje ruce. Kolem obou se mi táhly čerstvé krvavé šrámy, a na jednou se dosud vyjímaly otisky zubů, které se stále nezahojily.

„Vidím, na co se díváš. Přemýšlíš, co se tehdy stalo že? Proč tě kousnul." Jacksonův hlas prořízl ticho a když jsem zvedl hlavu, Theo již v místnosti nebyl. Vypařil se jako oára nad hrncem.

„To vše ten jed. Scott tehdy dostal úplně stejnou injekci, jako ty za poslední dva měsíce. Ano Dereku, byl jsi tu dva měsíce. A během toho se tě tvoje smečka nepokoušela vysvobodit. Mají tě vůbec rádi? Třeba už mají jiného vůdce. Možná se jim ulevilo, že už tě nemají na krku. Vždyť ty jsi samý problém."

Je to pravda? Už nechtějí, abych byl jejich alfa? Možná nejsem zrovna bezproblémový člověk, ale že bych byl pro ně až tak špatný?

„Ale my o tebe stojíme Dereku. A myslím, že za takové chování by jsi měl svoji bývalou smečku potrestat, co myslíš?"

„Lžeš. Stojí o mě!" Vycenil jsem vlkodlačí zuby ve výhružném obličeji, ale Jacksona to vůbec nerozhodilo.

„A proto tě tu nechali, když si šli pro tu banshee? Ano Dereku, oni tu byli. A nechali tě tady!"
Přistoupil ke mně, a v ruce se mu zaleskla stříbrná injekční stříkačka.
Odevzdaně jsem zvedl paži a tlumeně sykl když se mi hrot injekce dostal pod kůži. Ty injekce vlastně vůbec nebyly tak nepříjemné. Křeče už se nedostavovaly, jen příjemný chladivý pocit po celém těle a pocit krve v ústech.
Nahromadila se ve mně bojovnost a touha po pomstě.

„Kdy?" Zahleděl jsem se Jacksonovi do očí, ve kterých jsem zahlédl něco jako pocit vítězství.
„Kdy se můžeš své smečce pomstít?" Zasmál se. „Právě teď."

Vyvedl mě z místnosti po vratkých plechových schodech a mně se naskytl pohled na dlouhou, spoře osvětlenou chodbu, která měla po obou stranách spoustu dveří.
Jackson jedny z nich otevřel a vešel se mnou v těsném závěsu. Rozhlédl jsem se po místnosti, která vypadala skoro na vlas stejně jako ta, ve které tahle sebranka držela mě.
„Proč jste se vy a lovci spojili?" Tahle otázka Jacksona zaskočila, soudě podle jeho tepu, ale měl na ni odpověď. „Kvůli armádě a ochraně. Je lepší mít lovce na své straně, ikdyž to něco stojí," při těchto slovech významně zaťukal prsty na injekci, kterou měl zaháklou za opaskem, „a potom se jich jednoduše zbavíme. Jen co dojdeme našeho cíle."
„Cíle? Jakého cíle?"
„Včas se to dozvíš, to se neboj. Ale tebe teď čeká ještě spousta práce." Pokynul hlavou k místu, kde stála ve stínu nějaká osoba se zářivě žlutýma očima.
Jeho pach jsem poznával.

„Máme tu pro tebe kamaráda! Nebo mám říct tvoji bývalou alfu?" V tu chvíli se rozsvítily světla v místnosti a mně se naskytl pohled na chlapce s šálou kolem krku. Měl vyceněné zuby a jeho oči žhnuly tou nejjasnější žlutí ale když mě zahlédl, okamžitě se přeměnil zpět a zatvářil se provinile.
Seděl na zemi s okovy kolem kotníků, aby nemohl utéct a vypadal, jako opuštěné štěně.