Teen Wolf: Hale.

#5

   Objevil se tam z čista jasna, neviděl jsem ho přicházet, a teď tu sedí s přiblblým úsměvem jako vždy a svýma světle modrýma očima zkoumá jídelní lístek.

   „Jdi pryč. Nemám na tebe náladu."
   „Takhle se chová ke svému nejmilejšímu strýčkovi?" Peter položil lístek a já mu věnoval jeden ze svých "rozsápu ti krk" pohledů.
   „Nepřišel jsem tě obtěžovat. Jen jsem chtěl -."
   „Bezva, tak vypadni."
Petera moje odpověď vůbec nerozhodila. Zase se usmál a schoval se za jídelní lístek, ale já věděl, že mě stále sleduje. Nikdy nepřestal.

Servírka v pomačkané sukni přede mne postavila talíř s objednaným jídlem, přijala strýcovu objednávku a odklapala na podpatcích zpět za pult.
   „Nevím jestli je tohle vhodné pro vlkodlaky. Nevypadá to moc výživně."
   „Sklapni."

Ačkoliv jsme rodina, nevidím mezi námi žádnou podobu, kromě vlkodlaka dřímajícího uvnitř nás, kterého můžeme kdykoliv probudit.
Peter má světlé vlasy, zatímco já mám uhlově černé. Jeho oči září nejsvětlejší modrou, ale moje jsou bouřkově tmavé s nádechem do zelena.
    Jeho sarkastické poznámky mě nutí zatínat drápy do nejbližšího kusu nábytku, a občas si říkám, že kdyby zemřel, nikomu by nechyběl. Nikdo z mé smečky ho nemá rád, přesto že tam patří taky.

   Teď jen tak sedí, snaží se mě nenápadně sledovat a hraje si s ubrusem ležícím na stole. Celý tenhle výjev mi přišel vtipný.
Sám velký Peter Hale, kdysi obávaná alfa sedí na zničené sedačce a hraje si s ubrusem, jako malé vlče.

Zasmál bych se, ale nejde to. Nedokážu to. Nedokážu se pohnout. Jako by mi zamrzly všechny svaly v těle.

V hlavě se mi mísily různé výjevy, rozmazávalo se mi vidění, a v mé zamotané hlavě se ozývaly hlasy. Hlasy, patřící členům mé smečky. Kromě jednoho. Hlas byl pro mě neznámý, ale ze všech nejvýraznější.

Ty srabe. Nemáš ho rád a nedokážeš ho ani zabít. Ulevilo by se ti. Věř mi. Zaslouží si to. Chceš to. Udělej to. Zvedni se. Dokážeš to. Udělej to. UDĚLEJ TO!

   „Dereku!"
Mým tělem projela vlna a já se rázem probudil z toho podivného zmatku, obklopující moji mysli. Zmateně jsem se podíval na Petera, který mi se zvedlým obočím řekl, ať si sednu. Rozhlédl jsem se. Všichni zákazníci i obsluha na mě zírali, a někteří si něco šeptem sdělovali i chvíli potom, co jsem si sedl zpět.

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na strýce, kterému jsem z výrazu tváře vyčetl zvědavost a žádost vysvětlení. Ale já žádné neměl. Sám bych potřeboval vysvětlit, co se právě stalo. Co znamenaly ty hlasy, ovládající moji mysl, nebo komu patřil nejvýraznější ze všech hlasů. Komu patřil ten hlas plný pohrdání a touze vraždit.

   „Nevím co se s tebou stalo, a vím že mi to neřekneš.
   „Máš pravdu, neřeknu." Prskl jsem směrem k němu a zatvrzele jsem se mu podíval do očí.
   „Tohle ale nebylo normální. Tep se ti zrychlil rychleji, než řekneš 'nesnáším Stilese' a srdce ti místy dokonce vynechávalo!" Odmlčel se a já na něj jen vyjeveně zíral. „Tak řekneš mi k tomu něco nebo na mě budeš jen tak civět? A co to máš na rukávu? To je krev!?"

Slovo rukáv a krev mě vytrhlo z myšlenek. Spěšně jsem se podíval na ruku, konkrétné na zápěstí, kde se objevila velká černo-rudá skvrna. Stáhl jsem ruku pod stůl a pokusil se rukáv odkrýt. Nešlo to. Rukáv se přichytil do zaschlé krve a další vytékající tekutina zafungovala jako lepidlo a donutila rukáv ještě víc přilnout do rány. Sotva jsem se rány dotkl, projela mi celou paží obrovská bolest, kvůli které mi uniklo táhlé bolestné syknutí. Peter zvedl oči od jídla, kterým se cpal jakoby se nic nestalo, shrbil se a podíval se pod stůl. Rychle jsem zápěstí zakryl druhou rukou, čehož jsem následně litoval a vstal. Vlna bolesti ovládala moje tělo, zatmělo se mi před očima a já stěží dovrávoral ke dveřím. Chytl jsem za kliku ale někdo otevřel dveře z druhé strany, na což jsem nezareagoval a ven spíše vypadl, než vyšel. Na nohou jsem se udržel jen díky páru rukou, který mě okamžitě zachytil a pomohl najít ztracenou rovnováhu.
    „Dereku! Co tady děláš? A co to máš s rukou?"
Přede mnou stál Scott držící za ruku Allison, která vpíjela pohled na moji skrytou krvavou skvrnu, která se stále zvětšovala.
Zmohl jsem jen na pár slov a dál klopýtal k autu. Cestou jsem potkal Isaaca s šálou kolem krku a poměrně zmateným pohledem.
   „Dereku chceš...-"
   „Ne." Vydechl jsem a trochu zrychlil.

Otevřel jsem dveře u spolujezdce a svalil se na sedadlo. Prudce jsem vydechoval, asi jako Stiles po lacrossovém tréninku, což u mě nebylo obvyklé. Stejně tak jako být zraněný. Moje zranění se okamžitě, s malou pomocí speciální síly, hojila ale tohle je jiné. Tohle nebylo jen fyzické zranění kůže. Tohle bylo zranění, zasahující hluboko do mého vlkodlačího nitra.