Eyes Closed / VKook / CZ *on hold*

-2-

Písnička: Alex Clare / Tell Me What You Need

Já ještě chvíli zmateně stojím na místě a přehrávám si v hlavě, co se stalo. Pak jenom nad tím zatřesu hlavou a s myšlenkou v hlavě, že Jungkook se chová vážně divně, když je opilý, jdu spát.

***

POHLED TAEHO

Ráno se probudím na gauči v obýváku a všimnu si stojícího Jungkooka vedle mě se zamračeným výrazem ve tváři.

"Nemusel jsi spát na gauči. Mohl jsi tam klidně dát mě." Řekne, když si všimne, že jsem už vzhůru.

Jenom nad tím protočím očima. "To je v pohodě. Prostě jsem tě dal k sobě do postele, protože ložnice je blíž než obývák a nechtělo se mi s tebou dál tahat." Řeknu a posadím se, abych se mohl protáhnout.

"Jo, promiň za ten včerejšek. Vím, že jsi chtěl mít volný večer." Řekne Jungkook a omluvně se podrbe na zátylku.

Jen se zasměju. "To je dobrý. Už jsem si zvykl, že tě musím vytahovat z různých průšvihů." Ušklíbnu se. "A taky... bylo to pro tebe důležité. Nebyl jsi po tom rozchodu v pohodě." Řeknu a všimnu si, jak se v Jungkookově tváři objeví stopy bolesti.

"Pořád tě to trápí, co?" Řeknu a jdu si do kuchyně nachystat snídani.

"Není zrovna moc lehký se přes to přenést, Tae." Řekne můj kamarád a já si povzdechnu. "Já vím, Kooku, ale musíš se snažit. Nemůžeš dopustit, aby tě takhle viděla. Musíš se co nejrychleji přes to přenést, protože jinak bude mít to, co chtěla. Budeš zlomený. A ona pak bude mít pocit, že vyhrála."

"To se nikdy nestane." Prohlásí Jungkook odhodlaně a já se pro sebe usměju. Jsem rád, že to nevzdává, i když je uvnitř zlomený.

"Je sobota, co podnikneme?" Otočím se od kuchyňské linky na Jungkooka, zatímco v jedné ruce držím svoji snídani.

"Co kdybychom se šli prostě jen tak projít ven? Není mi ještě po včerejšku moc dobře." Navrhne Jungkook a já chápavě přikývnu.

"Dobře tedy." Zakousnu se do své snídaně a sleduju, jak se můj kamarád mezitím jde dívat na nějaké ranní televizní vysílaní.

***

 Procházeli jsme se zrovna po parku, který ležel nedaleko od mého bytu a bavili se spolu o pár věcech, co se staly ve škole. Oba dva jsme byli prvním rokem na umělecké univerzitě tady v Soulu. Já jsem studoval pěvecký obor a Jungkook se chtěl stát malířem. Oba jsme chtěli jít na školu spolu, protože Jungkook se bál, že by nemusel mezi lidi moc zapadnout a neměl by nikoho, s kým by se mohl bavit. Nakonec se ale ukázalo, že Jungkook byl mnohem více společenštější než já.

Nikdy jsem nechtěl být zpěvákem. Neměl jsem určené, čím budu, už od doby, co jsem byl malé dítě, jako to měl třeba Jungkook. Ten už od svých osmi let věděl, že chce být malířem. Já jsem hrozně dlouho chtěl být spisovatelem. Pak mě ale odradilo to, že mě nevzali na žádnou spisovatelskou školu, a tak jsem se rozhodl, že to zkusím se zpěvem. Má rodina mě vždycky chválila, že umím skvěle zpívat, já jsem tomu sám ale nikdy moc nevěnoval pozornost.

Když jsem ale neměl žádné jiné možnosti, rozhodl jsem se zkusit přijímačky na školu, na kterou se chystal jít Jungkook. Když mě přijali, pochopil jsem, že nejspíš zpívat doopravdy umím a navíc jsem byl rád, že mohu být se svým kamarádem. Dříve jsem si myslel, že zpívám pouze průměrně a rodina mě chválí pouze proto, že to musí říkat z povinnosti, že jsou má rodina. Veškeré mé pochybnosti ale zmizely, když sám ředitel univerzity mě pochválil a prohlásil o mně, že jsem nadějný mladý talent. To mi posílilo sebevědomí jako nic předtím a získal jsem vášeň a nadšení pro to, studovat tuhle školu.

Došli jsme zrovna před jednu pekárnu, kde prodávali moje oblíbené pečivo. Dostal jsem na něj chuť na svačinu, a tak jsem se rozhodl, že si pro něj zajdu. "Jdu do obchodu, chceš jít se mnou?" Nabídl jsem Jungkookovi.

Ten jenom zavrtěl hlavou. "Ne, to je dobrý. Počkám na tebe tady." Řekl a sedl si na nedalekou lavičku. Já jsem jenom přikývl a šel si pro svačinu.

***

Měl jsem velké podezření, že zatímco jsem si kupoval mé oblíbené pečivo, venku se něco s Jungkookem stalo. Choval se jinak. Byl takový nervózní, roztěkaný. Pořád se rozhlížel kolem sebe a nervózně si hrál s prsty. Taky se třásl.

Bylo to divné. Takový Jungkook nikdy nebyl. Mnohokrát jsem se ho za den zeptal, co mu je, ale on mi pouze neurčitě odpověděl, že mu nic není a že jsem pouze zbytečně starostlivý a paranoidní. Jediný, kdo byl ale paranoidní, tu byl Jungkook.

Po nějakém čase našeho procházení se po městě, kdy už to nebylo prostě ono, jsme se rozloučili a já nechal s obavami Jungkooka jít k sobě domů. Nebyl jsem si moc jistý, že je v pořádku, ale důvěřoval jsem mu, že pokud se něco fakt závažného stane, tak mi to poví.

Celý zbytek dne jsem pak trávil u sebe doma a koukal na telku nebo si jenom pouštěl hudbu. Chtěl jsem zavolat Jungkookovi a zeptat se ho, jestli by se třeba ještě za mnou nestavil, ale řekl jsem si, že mu raději dám čas pro sebe, ať se sám se sebou nějak srovná.

Přemýšlel jsem o tom, jak je skvělé, že mám po letech soužití s rodiči konečně vlastní byt, když někdo zazvonil. Rodiče, když slyšeli, že budu studovat školu v Soulu a stěhuju se teda z Busanu, kde jsem od svých sedmi let bydlel, se rozhodli mě podpořit v mém snu a přispěli mi na byt. Nebyli nijak moc bohatí, ale rozhodli se mi peníze poskytnout, protože pořád je koupě bytu vyšla levněji, než dojíždění z Busanu do Soulu a nazpátek.

Jungkook měl svůj vlastní byt taky, akorát jsem nevěděl, jak k němu přišel. Mně řekl, že si ho koupil. Věděl jsem i, že Jungkook byl celkem bohatý. Ale jelikož mi nikdy nechtěl nic říct o jeho rodině a já to respektoval a nijak na něj netlačil, smířil jsem se s tím, že Jungkook má prostě byt v bohaté části Soulu a mně do toho nic není.

Šel jsem tedy ke dveřím, abych po jejich otevření čelil zoufale vypadajícímu Jungkookovi. V očích měl úplně mrtvý, zoufalý pohled a jeho celé tělo se třáslo.

"Kooku! Jseš v pohodě?" Zeptal jsem se ho hned, co jsem ho pustil dovnitř.

"Tae..." Přerušil mě můj kamarád. "Uděláš pro mě něco?" Zeptal se mě, jako by na tom závisel jeho celý život.

"Jasně, co?" Ptal jsem se naléhavě.

"Vyspi se se mnou."

Vítám vás u druhé kapitoly! Doufám, že se vám líbila. Teď mám trochu víc času, tak jsem se rozhodla, že bych mohla něco častěji vydat. Dnešní kapitola byla ještě asi celkem dost nudná. Nebojte ale, v příštích dílech se to už rozjede. ;) Mějte se krásně a užívejte prázdniny. :) Chantal