Siblings...?!

~24~

Harry

S nepochopením se sám přesunu za zbytkem. O mě se stará Lottie. Lou plete Cait cop a marně se z ní ostatní dostat, jak jako utekla, proč nic neřekla a proč při návratu plakala. Zarytě mlčí, ani se na mě nepodívá...

S naprostým odporem nás následuje, při cestě do auta. Ani na koncert se jí nechce... Nechápu to. Marně se snažím o kontakt. Když jsem jí k sobě přitáhl, vyškubla se mi a zlostně na mě pohlédla.

„Proč jsi brečela?" Odchytil jsem ji, pár minut před začátkem. Znovu zlostný pohled, který skoro zabijí. „Proč... Proč kvůli Malikovi..." „Proč?! Prostě mi chybí!" Štěkne, odstrčí mě a zavře se v naší, rádoby pobytové místnosti.

Uplyne pár sekund, chlapík z týmu proběhne kolem. „Pět minut, Harry!"

„Liame?!" „No?" „Máš číslo na Malika?!" „Uh... Jo. Proč?" „Dej mi ho... Hned!" Ťukám číslo, netrpělivě čekám, až to zvedne...

„Malik, prosím?"
„Zdar... Tady Harry. Máš čas?"
„Harry... Uh, wow... Jo, co potřebuješ?"
„Zavolej Cait..."
„Asi ti nerozumím...?"
„Prostě jí zavolej! Číslo snad pořád máš!"

Štěknu podrážděně a hovor típnu. Co mu mám říct, Že brečí, že jí chybí... To by moje hrdost nezvládla. Jak jí může chybět?! Jo... Byli kámoši, měli se rádi, dělali kraviny... Ale...

„Dvě minuty!" Huláká borec, odhodím mobil procházejí Fizz do rukou a běžím k plošině. Myšlenky na Malika musí počkat.

Křepčím na podiu, blbnu s fanoušky, dělám ze sebe blbečka... Užívám si to a pro danou chvíli, zapomenu na naštvanou Cait a hlas Zayna.
Show je v plném proudu, po hodině mizíme na menší přestávku. Hltavě do sebe klopím vodu, čekám frontu na záchod...

„Kde je Cait?" „Šla na vzduch." Zabrzdí mě Jay. „Uklidni se, prosím tě. Šel s ní Dan." S vděkem na ni pohlédnu, cestou zpět k plošině dumám na Zaynem. To jí ještě nevolal? Na co čeká?!
A vlastně... Co čekám já. Že se uklidní po hovoru s ním? Že je prostě jen protivná ze vzteku, že on tu s námi není? Že je to pro ní první šňůra, kterou on s námi není...

Další dávka blbnutí, další hodina za námi... Už jen pak půl a vracíme se na hotel. Těším se do postele, těším se na spánek a snad i na Cait.
Tentokrát Jay vrtí hlavou v nesouhlasu. Cait tu stále není, Dana vyhodila. Prý telefonuje. Už skoro hodinu... Zkřivím rty a kývnu. No konečně...

Koncert skončil, zítra nás čeká další. Baví nás transparenty holek, které mají tučnými písmeny zvýrazněno, že se uvidíme zítra zase...
Jo... První koncert byl vyprodaný do půl hodiny. Koncert se zítřejším datem do necelých čtyřiceti minut. Pak nás čeká další v pátek a pak zas pryč. Tentokrát let do Tokia...

Utírám si obličej do ručníku, těším se na sprchu...

„No kde jsi, prosím tě? S kým jsi volala?" „Není důležitý." Ušklíbla se Cait a konečně se usmála. Tedy, alespoň na ostatní, na mě ani nepohlédla.
Cesta na hotel, je tichá. Kluci jsou unavení, Mishel i Soph se spokojeně tulí ke klukům. Cait sedí vedle mě, nepohne se ani o centimetr a když jsem se snažil já, znovu mě zpražila pohledem. Jenže... Tentokrát to byl pohled plný bolesti, kterým mi dávala najevo, že teď za to něco, co je, můžu já. Znovu nic nechápu a ani se to nesnažím pochopit. Ne teď... Měl bych, ale jsem ztahaný až přemíru.

Usínám hned po sprše, s rukou nataženou na její polovině postele. Probouzím se kolem třetí ráno a jen si zoufale povzdechnu. Leží na pár centimetrech kraje, jen abych se jí nějak nedotkl...