Divná Natalie [GOT7]

2. Setkání aneb "tobě se to nepodařilo, že?"

Da Yeon ke mně natáhla ruku na stvrzení naší sázky. Představa jí, jak mě celé dva týdny obskakuje, byla ohromně lákavá, ale chtěl jsem znát i riziko prohry. „A když ne?“ 

Da Yeon si prstem s rudým nehtem párkrát poklepala na bradu. „Hm, bude mi stačit tvoje ostuda, že ses s tou holkou vůbec bavil.“ 

„Fajn“ Potřásl jsem si s ní rukou na uzavření sázky. 

„Nemusím ti zdůrazňovat, že se o tom Divná Natalie nesmí dozvědět, že?“ prohodila ještě při odchodu.  

„Samozřejmě, že ne“ ujistil jsem ji. Da Yeon se pro sebe ušklíbla, mávla nám a konečně zmizela zpět do pekel, odkud vylezla. 

„Ta holka mi pije krev pokaždé, co se objeví“ zavrčel jsem jejím směrem. Její Veličenstvo si právě sedalo zpátky k jejímu stolu, u kterého seděly její slepé obdivovatelky. Každá chtěla být jako ona, ale žádná neměla takový charakter, aby šla přes mrtvoly jako Da Yeon. Té procházelo všechno, protože při sebemenších problémech přispěchal její tatínek s plnou peněženkou a nesmírnou ochotou zlepšit školní vybavení.  

„Ještě před rokem jste spolu randili“ chechtal se mi Yugyeom. 

„To je temné období minulosti. Od té doby se hrozně změnila a to jenom k horšímu.“ Odtrhl jsem od ní pohled a loknul si ze své minerálky. Bublinky mě příjemně zalechtaly v puse, než jsem vodu spolkl. 

„S tím souhlasím, jenže ona tě nenutila tu sázku přijmout. Co budeš dělat? Když to necháš být, nedostaneš od ní žádný trest“ radil mi JaeBum. 

„Proč si děláš starosti? Zapomněl jsi, kdo jsme? Už tě někdy nějaká holka odmítla? Měl bys přemýšlet akorát nad tím, jestli ti Da Yeon má přinést k obědu i moučník“ odmítal jsem ho se smíchem. Da Yeon bude vzteky bez sebe, až tu sázku prohraje. Jako první si od ní nechám namasírovat nohy. 

„Jenže tohle je Divná Natalie“ přiklonil se na Jinyoungovu stranu Youngjae. 

„Prosím tě, bude to s ní stejně jednoduché jako s ostatníma. Uvidíte, že jakmile díky mě dostane trochu popularity, všichni přestanou věřit těm povídačkám a nakonec mi bude holka ještě děkovat, že má díky mě kamarády“ umlčel jsem jejich pochybnosti.  

Ruch na školním dvoře přerušil zvonek. Vstal jsem z lavičky a sebral svoje věci. Před odchodem jsem se ještě na ně otočil. „Teď mám s Natalie hodinu. Asi byste mi měli držet palce nebo něco takového, ale já to nepotřebuju.“ 

Ze skříňky jsem si vzal učebnici a vydal se před učebnu číslo 134. Studenti už byli nahrnutí uvnitř a zabírali si nejlepší místa ve třídě. Lavice tady byly po dvou a žáků bylo tolik, že se všechny vždycky zaplnily. Rozhlížel jsem se po místnosti a hledal příhodné místo. Spousta holek, co seděly samy, na mě dělalo psí oči, ať si sednu vedle nich, ale já zamířil k osobě v poslední lavici u okna, která byla opět ponořená v nějaké knize. Ozvalo se několikeré zalapání po dechu, když jsem k Natalie došel. 

„Ahoj. Je tady volno?“ usmál jsem se na ni. 

„Nedostaneš lepru, když budeš tak blízko mě?“ ptala se ironicky s pozvednutým obočím. Posunul jsem její věci, které zasahovaly až na druhou stranu stolu, a posunul je k ní. Na uvolněné místo jsem položil vlastní učebnici a posadil se vedle ní. 

„Proč to děláš?“ provrtávala mě zkoumavým pohledem, čímž mi umožnila prohlédnout si její modré oči. Tak neobvyklé a tak krásné. 

„Proč dělám co?“ 

„Myslíš, že to nevím? Všichni tady se mi vyhýbají a pak si najednou přisedneš. To ti mimozemšťani vymazali paměť?“ Na chvíli cukla pohledem, aby si do knihy vložila záložku a pak ji silně zavřela.