Divná Natalie [GOT7]

24. Zoufalost aneb "operace mojí kyčle byla naléhavá"

Ráno bylo těžké. Spolu se slunečním svitem na mě dopadla i obrovská vina.

Vybral jsem se do školy, abych viděl Natalie a mohl prosit o odpuštění. Nemyslel jsem na nic jiného, než jak velký ubožák jsem. Tolik jsem jí musel ublížit, že se ani nebudu divit, když se mnou nebude chtít mít cokoli společného.

Jenže vědomí, že je po všem, mě spalovalo zevnitř.

Hledal jsem ji všude. O každé přestávce jsem procházel její místa, kde si četla, nebo jsem čekal u její skříňky. Naneštěstí jsme dnes neměli žádnou hodinu společnou.

Vzdával jsem se naděje, když jsem konečně měl štěstí.

„Natalie!“ vykřikl jsem a utíkal chodbou za ní, abych ji dohnal. Zastavil jsem před ní a tím donutil zastavit i ji. Chtěla mě obejít, ale to jsem jí taky nedovolil.

„Omlouvám se. Hrozně moc. Lhal jsem ti, zacházel jsem s tebou tím nejhorším způsobem. Ale později se to stalo pravdou. Vážně tě mám rád, chci s tebou být.“

Nejděsivější na tom bylo, že Natalie se na mě dívala, ale vlastně nedívala. Dívala se skrze mě, přehlížela mě. Nestál jsem jí ani za pohled, pohrdala mnou.

„Všechno?“ otázala se bez emocí.

„Myslím to vážně! Věř mi!“

„Rozdělíme si výhru z další sázky?“

„Přísahám, že nelžu. Žádná další sázka není. Dělám to proto, že tě mám rád“ namítal jsem zoufale.

Bez odpovědi se mě pokusila znovu obejít.

Tentokrát jsem ji chytil za paži a přitáhl si ji blíž k sobě, až se svým bokem dotýkala mého.

„Prosím, dej mi druhou šanci“ zaprosil jsem.

Poprvé za celý rozhovor se mi podívala do očí. Spatřil jsem, jak se jí tvoří slzy, a z toho pohledu se mi podlomila kolena.

„Jestli máš v sobě aspoň kapku lidskosti, tak mě už nech být“ zašeptala.

Pustil jsem ji a ona odešla, zatímco já jsem ztuhnul. Tak moc jsem se chtěl znovu za ní rozběhnout.

Avšak ona to nechtěla. Mohl jsem za ní lézt, kamkoli se hnula, třeba ji přivázat k židli, ale nemůžu ji donutit mi odpustit.

„Vím, že máš teď plnou hlavu Nat, ale doufal jsem, že bys i tak ocenil zakopání válečné sekery.“

„To bych ocenil za každých okolností“ obrátil jsem se na Marka a věnoval mu nejlepší úsměv, jaký jsem v tomto stavu zvládl vytvořit.

„Byla ode mě blbost snažit se vás dva rozdělit. Teď už vidím, že jsi do ní vážně zamilovaný“ oplatil mi úsměv.

„Myslím, že jsem, ale stejně je po všem. To DaYeon nás rozdělila.“

„Hlavně se jí nevzdávej. Nenuť mě jednou litovat toho, že jsem ti vyklidil pole.“

„A co mám podle tebe dělat?“ opáčil jsem.

„Neznám ji tak dobře jako ty, nečekej konkrétní radu. Ale už jednou jste si byli blízcí, snad to půjde i podruhé.“

***

Za dveřmi jsem slyšel klepání hole a šouravé kroky, než se otevřely a ven hlavu vystrčil stařík.

„Co je?“ vyštěkl směrem, kde očekával stát návštěvu.

„Zdravím. Je Natalie doma?“ zeptal jsem se.

„Počkej, tebe znám! Ty jsi ten šikmoočko s anglickým jménem!“