Divná Natalie [GOT7]

26. Divadlo aneb "když máte problém, snězte dort"

„Aha, to jsi ty. Moment, dojdu si pro pánev“ řekla na uvítanou Natalie, když otevřela dveře.

„Neměla bys mlátit svůj doprovod do divadla" poradil jsem jí a strčil si ruce do kapes saka černého obleku.

„Doprovod do divadla? A kde?“ zeptala se, načež se vyklonila ze dveří a začala se rozhlížet všude kolem.

Popošel jsem tak, abych jí byl přímo tváři v tvář. „Tady" usmál jsem se.

„Snad si nemyslíš, že a tebou půjdu do divadla" odfrkla si.

„Ale jo, půjdeš. YuGyeom mi dal dva lístky a vzhledem k tomu, že ty ten svůj nemáš, se tam beze  mě nedostaneš.“

„Doufala jsem, že ten smoking máš na pohřeb tvé naděje, že bychom mohli být spolu, ale bohužel ne.“

„Není nic sladšího než urážky od osoby, kterou miluju.“

„Přestaň to říkat!“

„A proč bych měl?“ zeptal jsem se nevinně.

„Protože je to trapné a ani to nemyslíš vážně.“

„Myslíš, že kdybych to hrál, stál bych tady a přemlouval tě, přestože sám v divadle usínám?“ opáčil jsem.

Natalie mlčela.

Podíval jsem se na hodinky. „Tik tak, tik tak, Nattie. Představení začíná za hodinu a ty jsi pořád v teplácích.“

Přemýšlela a už vůbec nebyla tak odmítavá jako na začátku.

„Tak fajn, ale jestli-"

„Jo, jo, já vím. Jestli něco udělám, skončili jsme. Neboj, pamatuju na to, protože tě už nikdy nezklamu“ usmál jsem se. „A teď šup šup. Říkalas, že to nejlepší schováváš do divadla, tak to chci vidět.“

***

Byl jsem na sebe pyšný – neusnul jsem. Divadlo mě dokonce zaujalo, a to se mi stalo asi poprvé.

A ještě na jednu věc jsem byl pyšný. Natalie vypadala jako princezna v těch fialových šatech a samozřejmě se nevyhnula pohledům mužského osazenstva. Jenže já jí byl vždy nejblíž, takže si nikdo nedovolil za ní přijít.

„Navrhuju rychlou cestu do cukrárny tady za rohem. Věř mi, z jejich malinového dortu se ti zatočí hlava.“

Ani jsem nečekal na její odpověď a už jsem nás navigoval za sladkým.

„Ty máš chutě. Zrovna jsi zhlédl melodrama a myslíš na dorty" uchechtla se.

„Co na to říct, jsem chlap. Ustavičně myslím na dvě věci. Tu první mi hodně ztěžuješ tím, jak moc ti to dneska sluší, ale nedovolil bych si nic zkusit. A tím pádem mi zbývá jídlo.“

„Neříkej mi, že na to myslíš zrovna teď“ otřásla se.

„Hodně to potlačuje ta vidina cukru, ale jestli se ke mně přiblížíš ještě víc, nepomůže mi ani sníst celý svatební dort.“

Natalie se rozesmála. To bylo podruhé, co jsem u ní zažil záchvat smíchu.

„Měl by sis založit poradnu" smála se. „Když máte problém, snězte dort.“

„Tou poradnou si nejsem jistý, ale určitě o tom napíšu knihu. Chceš věnování?“

„Že váháš“ přikývla.

Teprve teď jsem si všimnul, že jsme tak zpomalovali v chůzi, až si teď stojíme naproti sobě. Sklonil jsem se k ní s úmyslem políbit ji, když mi před obličej nastavila svou ruku.

„Říkal jsi, že nic nezkusíš“ připomněla.

„No jo“ zabrblal jsem. „Pojď radši honem do té cukrárny, jinak za sebe neručím.“

***

Nebyl to poslední výlet, na kterém jsme byli. Chodil jsem s Natalie po výstavách (Zní to sice vznešeně, ale většinu času jsem si dělal srandu z moderního kubismu. Nat se mě snažila mírnit, ale nakonec jsme oba dva dávali obrazům nová jména podle toho, co jsme v nich viděli my a ne jejich autor.), párkrát jsme byli v kině nebo jsme zakotvili u mě nebo u ní a jenom líně sledovali televizi.

Možná se zdálo, že se obnovuje ta důvěra, kterou ve mně měla, ale dobře jsem věděl, že nemám vyhráno. Natalie stále chodila do práce, aby si vydělala na letenku. Tolikrát jsem s ní o tom mluvil, ale jakmile se schylovalo k hádce, nechal jsem toho. Jestli mám Nat přesvědčit, aby zůstala, rozhodně mi to nepůjde při hádce.